Poznamenán osudem (Sterek Cz)

2. Rozhodnutí

Chladná noc padla na zámek ve kterém se, v jedné z komnat, ozývaly dunivé kroky. Ty narážely do stěn, které nesly ozvěnu dál a dál.
Král, který byl rozhněván odpoledním setkáním, přemýšlel ve své nejoblíbenější společenské místnosti a jediné, co ho nyní uklidňovalo, bylo chození po místnosti.
Myslel, že si po svém dlouholetém odjezdu odpočine, nabere trochu svých ztracených sil a bude se věnovat své ženě, ale místo toho se mu v hlavě honí spoustu jiných myšlenek. A to hlavně na svého syna. Nechápal jak ho jeho milovaná Claudie mohla takhle zradit. Ale je to vlastně zrada? Může za to, že se jí narodil syn, který je představitelem zkázy pro jejich zemi? Může za to, že porodila tvora, o kterém se dětem zdává v nočních můrách?

Žena s kaštanově hnědými vlasy, zoufale pozoruje z polstrovaného křesla svého manžela. Modlí se, aby její muž neudělal nějakou věc, které pak budou litovat oba dva. Doufala, že je její muž jiný. Že nebude odsuzovat svého syna za to jaký je. Že to pochopí a přijme pravdu taková jaká je, ale to se spletla. Možná, že těch deset let, jejího muže změnilo.

Její proudem tekoucí myšlenky, přerušil král, který znaveně usedl na křeslo vedle ní. Položil lokty na svá stehna a svou hlavu složil do dlaní. Delší hnědé vlasy si nechal spadnout okolo tváří, cítíc tak jejich jemné lechtání na svých lících.
„Kdo to ví?" Zašeptal zavírajíc přitom své oči. Nemohl se své ženě dívat do očí, ne teď.

„Noahu, já si nemyslím, že je vhodná chvíle ti to...." 

„Claudie! Budu se ptát znovu a doufám, že naposled. Kdo vše to ví?" Teď už král zvedl svůj pohled a podle důrazu v jeho hlase bylo znát, že svá slova myslí vážně. Nechtěl na svou ženu křičet, a proto svůj hlas jen mírně zvedl. 

Královna si rozmýšlela svá slova. Nechtěla nikoho dostat do problémů. Bohužel ale věděla, že lhát je zcela zbytečné.
„Jen má nejvěrnější dvorní dáma a dlouholetá přítelkyně a její syn. Oběma můžu ale pevně věřit." V jejím hlase nebyla ani známka po nervozitě, nebo po nejistotě, kterou v sobě ukrývala. Pevně se svému muži dívala do očí, aby věděl, že svá slova myslí vážně.

„Tímhle si nemůžeš být jistá, ne teď, ne v této době. Nevíš, kdy tě můžou zradit. Tohle byla chyba." Král nedal na slova své ženy. Ze svých zkušeností moc dobře věděl, že i nejvěrnější přítel může zradit. 

Claudie se však nedala odbít. „Žádná chyba to nebyla! Melissa by mne nikdy nezradila. Sama to ve svém životě nemá lehké a ví, co to jsou strasti. A jestli pochybuješ o jejím synovi, tak to také nemusíš. S Mieczyem jsou velmi dobří kamarádi a vlastně je to i jeho jediný kamarád."

„I kdyby to byla pravda, uznej, že prozradit něco takového jako je...."

„Ani to nevyslovuj! Náš syn je jako každý jiný chlapec. Možná má jen výjimečný dar, ale proto ho nemusíme odsuzovat! Nevím proč se tomu tak stalo, že nás potkal zrovna takový osud, ale přijala jsem vše takové jaké je. Miecz je hodný, přátelský, zdvořilý, laskavý a srdce má na pravém místě. Co na tom, že je jen trochu odlišný. Myslela jsem si, že to pochopíš, ale asi jsem se v tobě zmýlila." Poslední větu královna řekla, již se slzami v očích. Bolelo jí vyslovení každého slova, ale ještě víc jí bolelo vědět, že její milovaný, pohlíží na svého syna jako na něco, co bylo stvořeno jen pro jednu věc. A to ničení. Ničení všeho, nehledě na to jestli to jsou věci, zvířata či lidé, které má rád. Královna však věděla, že takový její syn není a nikdy nebude.

Jakmile král spatřil v Claudiiných očích bolest, kterou způsobil on sám, rychle se k ní rozešel a vtáhl jí do pevného objetí. „Máš pravdu. Odpusť mi to. Tohle jsem nechtěl." Do svého hlasu vnesl tolik lítosti kolik jen mohl. Ublížil své milované královně a to nechtěl. Bohužel jeho slova nebyla zdaleka tak pravdivá, jak by si přál. Hladil svou ženu v malých kroužcích po zádech a občas jí obdaroval polibkem do vlasů. „Nechtěl jsem ti ublížit. Je mi to opravdu moc líto." Poslední slova již myslel zcela vážně. Znovu políbil Claudii do vlasů a přitiskl si ji k sobě ještě blíž. 

Královna se v hřejivém objetí brzy uklidnila a i přes hlodavou myšlenku, která jí říkala, ať svému muži tak brzy neodpouští, to přesto udělala. Věřila, že její manžel mluvil jen s pocitu neznáma a ze strachu. Ne ze strachu o sebe, ale především ze strachu o ni. Proto se s přáním na dobrou noc a s jemným polibkem, odebrala do jejich společných komnat v domnění, že zítra začne nový, jistě krásný den, kde se dá znovu vše do pořádku.
To však nevěděla, co se král chystá udělat. 

Jakmile se za Claudií zavřely dveře, král chvíli počkal až nebudou slyšet její kroky, a poté si zavolal svého věrného rytíře. Ten před králem padl na koleno a hluboce se mu poklonil. „Můj králi, zavolal jste si svého nejvěrnějšího poddaného, proto vyslovte své přání a já vám ho ihned splním." Muž v kovu celá dlouhá léta bojoval vedle svého pána a to i v den, kdy krále zradil jeho nejlepší přítel. Proto měl před králem povoleno mluvit tak, jako nikdo jiný. Nemusel klopit svůj zrak, nemusel si hlídat každé slovíčko a mohl se téměř volně pohybovat po celém zámku. Taktéž, ale pro něj platila výstraha určených komnat, kam nesměl. Respektoval to a byl rád, že v něm má král důvěru.

„Mé přání bude neobvyklé a dalo by se říct, že i velmi důvěrné. Musíš mi slíbit naprosté mlčení. To, o co tě požádám, se nesmí nikdo dozvědět." Král se díval svému příteli do očí a dával si pozor, aby na každém slově, které vysloví, byl kladen určitý důraz. 

Rytíře zarazil chlad, který se odrážel z králových očích i slov. Jakoby se vše dobré vytratilo. „Moc dobře víš můj králi, že bych tě nikdy nezklamal. Ale stále nechápu..."

Král kývl a gestem rukou povolil rytíři vstát.
„To ani nemusíš." Panovník se otočil k praskajícímu krbu a zadíval se na plameny, které mlsně olizovaly suché dřevo. Zapřemýšlel nad správnými slovy a nad situací, do které se dostal. Je opravdu schopný k činu, který hodlá udělat? Nebude později svého rozhodnutí litovat? Neztratí tak svou milovanou ženu? Je schopen obětovat její lásku, za klid a mír v zemi? Tyhle otázky byly pro Noaha horší než všechny bitvy, kterými si prošel. 

Zavzpomínal na jeho bezstarostný život prince, kdy ještě nemusel vynášet rozsudky či zásadní rozhodnutí jako je právě toto.
Jak rád by tuto dobu vrátil. I první setkání s jeho Claudiií, které považoval za absolutně nesmyslné. Bylo mu přeci jen devatenáct a už se měl ženit? To nepřicházelo v úvahu. To se však změnilo, když uviděl vycházet z kočáru překrásnou dívku s kaštanovými vlasy a tím nejkrásnějším úsměvem. Když k němu dívka poprvé vzhlédla, zajaly ho dvě nevinné čokoládové oči, do kterých se ihned zamiloval.
A právě tato vzpomínka rozhodla. Ochrání svou Claudii za každou cenu.

Ahojky.

Pro Mieczye to zřejmě nevypadá moc dobře, ale proč? Co je tím záhadným tajemstvím, o kterém se nesmí nikdo dozvědět? Co Noah plánuje? Doufejme, že nic špatného.

Moc děkuju za podporu a krásné komentáře, vždy mě moc potěší.

Misty❤️