Poznamenán osudem (Sterek Cz)

28. Brouk v hlavě

Princ pomalu pustí hnědovláska ze svého objetí, které trvalo dlouhé minuty. Užíval si teplo sálající z druhého těla. Byl promrzlý z raní vyjížďky na koni a ještě před pár minutami dokázal myslet jen na horkou sprchu. Teď si ale užíval objetí od mladíka, který mu neskutečně chyběl. 

„Jsi tady. Jsi opravdu tady!" Nemůže uvěřit Derek a vezme do dlaní mladíkovu tvář. Několikrát ji jemně pohladím, jakoby byl snad hnědovlásek na proti něj z porcelánu. Najednou si ale uvědomí, že je něco jinak. Něco mu chybí.
„Tvé oči." šeptne sklánějíc se nad mladíkem, který si nesmírně užívá princovu blízkost. Když si, ale uvědomí, co princova slova znamenala, chytne jeho ruce do svých. Zadívá se na ně a neubrání se malému povzdechu.

„Ano, já vím. Jsou jiné..." odpoví sklíčeně Stiles a svůj pohled zvedne na krásnou tvář prince. 

V klidných zelených očí se teď odráží zmatené otazníky. „Proč? Co se stalo?" otáže se Derek a znovu pohladí hebkou tvář hnědovláska. Přes doteky cítí jak je mladík napjatý a ani pro něj není lehké o tom mluvit.

„Něco se změnilo." odpoví vyhýbavě Stiles a ještě chvíli si užívá jemné doteky prince. Chtěl by, aby se teď zastavil čas. Chtěl by, aby vše okolo nich zmizelo a oni by zůstali sami. Čas je však neúprosný a nedá se zastavit. Stiles otevře své hnědé oči a sundávajíc princovu ruku z jeho tváře, odstoupí. „Vše vám povím. Jen ne tady." řekne a sevře Derekovu ruku, na důkaz jeho pravdivých slov.

„Dobře." souhlasí následník trůnu a nahne se k uchu hnědovláska. Okamžitě ucítí jak se mladší napne a zalapá po dechu. „Dnes po večeři v zahradách." šeptne mu svůj malý příkaz a s letmým políbením na tvář odejde. 

Stiles si sáhne na levou tvář. Přesně tam, kam ho princ políbil. Rychle se otočí, ve snaze ještě následníka trůnu zahlédnout, ale marně. Je již na chodbě sám a to, co se stalo před malou chvílí, mu připadá, jako pouhý sen.

***

„Tak tady jsi." Usměje se na Stilese Peter, který po dlouhém procházením hradu, konečně našel hnědovlasého mladíka.

„Tak co se děje? Je divné u vás vidět dobrou náladu." ušklíbne se Stiles a své oči zvedne od knihy. V dopoledních hodinách našel, po dlouhých procházkách po spletitých chodbách hradu, obrovskou knihovnu, do které se ihned zamiloval. Všude po místnosti voněly knihy a on se tady cítil naprosto bezpečně. Jakmile si našel knihu, která mu padla do oka, začal číst a naprosto zapomněl načas. 

„Jsem rád, že jsi všímavý." nenechá se vyvést z míry Peter a přijde k hnědovláskovi blíž. „Královna již o nás ví. Počítá s námi na plese, ale to není to co jsem ti chtěl říct." Sedne si do polstrovaného křesla a ladně si přehodí nohu přes nohu. „Doslechl jsem se, že jsi se již přivítal s  princem." 

„Pane, já se om..."

„Neomlouvej se. Jsem potěšen." přeruší Peter hnědovláskovu omluvu.

„Cože?" Stiles neskrývá svůj zmatený výraz a knihu držící v rukou zavře.

„Ano slyšel jsi správně." potvrdí svá slova Peter.

Stiles jen nechápavě nadzvedne obočí. „Stále nechápu pane."

„Je to jednoduché Stilesi. Potřebuji, aby jsi se s Derekem více sblížil. A podle toho jakou k tobě chová můj synovec náklonnost to bude lehké."

„Proč?" naléhá dál hnědovlásek, kterému je chování staršího muže více než podezřelé.

„To tě prozatím nemusí zajímat. Jen udělej to, co jsem ti řekl." odpoví vyhýbavě Peter a vstane. Nechce, aby se ho mladík ještě na něco ptal. Tohle mu jako odpověď musí stačit.

Stiles se již pak jen dívá na vzdalující se záda šlechtice, který mu vložil do hlavy pořádného brouka. Nechápe proč to po něm chce. Vždyť z toho nic mít nebude. Nebo snad ano? Proč by ho žádal o takovouto věc? Nic mu znova nedává smysl. 

Zamyšlen si promne obličej a pomalu vstane k odchodu, nechávajíc již četbu na pozdější chvíle. Stejně by už nevnímal text a jen by přemýšlel o tom, co mu řekl Peter. Nechávajíc myšlenky zapomenout, odchází z knihovny, míříc si to někam do zahrad hradu. Potřebuje si vyčistit hlavu. 

„Byl jste očekáván na obědě pane Stilesi." vyruší ho z bloumání mladá služebná, která vypadá velmi nervózně. 

„Ach ano. Již jsem vše vyřídil. Neboj se, nebudeš mít z toho problémy." ujistí ji a na tváři se mu objeví malý úsměv.

„Omlouvám se pane. Takhle jsem to nemyslela." omluví se rychle plavovlasá dívka a její oči se zalesknou slzami. Už znovu něco pokazila. Neměla nic z toho říkat.

„Neomlouvej se. Vím jak to chodí." promluví k ní Stiles, který má své zkušenosti se šlechtou. „Jako poděkování bys mi ale mohla pomoci."

„Ano, ano jistě." přikývne rychle dívka a Stiles se nestačí divit, jak rychle se můžou u člověka měnit emoce. 

„Ukaž mi cestu do zahrad." Usměje se na dívku a ta jen s radostí přikývne. 
Za nedlouho již stojí uprostřed malebných zasněžených zahrad.

„Bude to ještě něco pane?" zeptá se s uculením služebná. Nemůže uvěřit, že je na ni někdo z pánů hodný. Ano, najde se ve šlechtě pár odlišných, ale jinak to jsou samí neurvalci. 

„Ano. Omluv mě večer u večeře a dones mi ji do mých komnat. Děkuji." vyřkne svůj první malý rozkaz Stiles a po té se již otočí k zahradám. Nevšímajíc si již překvapeného pohledu služebné. Slovo děkuji většinou u šlechtice dívka neslyší.

Stilese si nechá ovanou tváře chladným zimním větrem, který ho při každém kroku zaštípe do tváří. Sníh pod jeho kroky křupe a vločky se rozpouští na jeho huňatém kabátu, který ho zahřívá. Užívá si to ticho, které mu je dopřáváno. Které mu hladí mysl i duši. Čerství vzduch mu vyhání všechny myšlenky z hlavy a on tak nemusí nad ničím přemýšlet. Bohužel je toto krásné ticho přerušeno dívčím smíchem.
Možná by si toho normální člověk nevšiml, ale jeho sluch je tak citlivý, že mu smích neunikl. 

Vydá se se zájmem za dívčím smíchem. Zajímá jej, kdo může mít tak jemný smích.
Nemusel ani chodit daleko. Stačilo mu jen obejít pár vysokých keřů, které oddělovaly určité úseky zahrad. Avšak jakmile spatří komu smích patří, srdce se mu bolestně sevře. 

Černovlasí princ vede mladou dívku za rámě a společně hovoří a smějí se. Matka jej poslala za princeznou s tím, že by jí měl věnovat více pozornosti a on než, aby poslouchal dlouhý výklad o tom, jak je nevychovaný, raději přikývl. Z počátku bylo vidět, jak je tahle situace pro něj i pro princeznu Eriku nepříjemná a ani jeden nevěděli o čem mluvit. Po té ale nechali konverzaci nějak samotně vyplynout a naprosto se uvolnili. Užívá si stydlivé pohledy plavovlásky, které vždy zrůžoví tváře, když se na ni podívá.

Plavovláska se v přítomnosti prince cítí velmi příjemně a baví ji poslouchat všemožné historky z princova dětství. Někdy se již opravdu neudrží a musí se zasmát. Nečekala, že se bude s princem cítit tak skvěle, vždyť se ještě před pár dny ani neznali. Úsměv, který ji každou vteřinu princ věnuje, ji zahřeje a nutí jí také se usmát.

Ani jeden však netuší, že je zpovzdálí sleduje hnědovlásek, kterému puká srdce. Rozbijí se na drobné částečky a bodá jej všude do těla.
Pocit zklamání a smutku se mu rozlévá po celém těle. Když se jeho oči znovu setkají se smějícím se párem všechny emoce se změní na pocit zrady, který už jednou zažil. Cítí jak se mu dračí krev probouzí v těle. Zatne zlostně pěsti a zavře své oči. Nemůže se přestat ovládat, dopadlo by to špatně pro všechny. I když by si to zasloužili.
Rychle se proto otočí a vyběhne ze zahrad, zanechávajíc na místě jen ohořelé listy keře.