Poznamenán osudem (Sterek Cz)

5. Pekařství

Po téměř celé probdělé noci, kdy si k tělu tiskl tenkou hnědou deku, se hnědovlásek probudil do nového dne. Doufal, že se mu dnes bude dařit mnohem líp, protože jeho žaludek už o sobě dával hlasitě vědět. Protřel si unavené oči a pomalu se posadil. Nechtělo se mu nic. Nejraději by dnes zůstal tady ve stáji, kde ho zahříval dech zvířat. Nechtělo se mu do dalšího mrazivého dne, kde si bude muset znovu zakrýt zrak před světem. Jeho žaludek na to měl však jiný názor. Hlasitě pronesl svůj názor na mladíkovi myšlenky. 

Hnědovláskovi se na tváři usadil pobavený úšklebek. Jo, rozhodně tu dnes nemůže zůstat. Za  účelem dostat stébla slámy z jeho vlasů, zatřepal hlavou a po té si je pro jistotu ještě prohrábl rukou. Když si byl jist, že mu ve vlasech nic nezbylo, vstal a ještě jednou se pořádně protáhl. Z pusy mu uniklo spokojené zamručení, když se jeho svaly natáhly, některé kosti zakřupaly a poslaly, tak do jeho těla příjemný pocit. Po té si zabalil svou deku, kterou uschoval na trám, vzal si svou hůl, zkontroloval černou látku v kapse svých otrhaných kalhot a s pohlazením pár zvířat, co se nacházela v statkářově stodole, proklouzl bez jakéhokoliv povšimnutí ven. Vydal se již naučenou cestou k městu, které od jeho skromného obydlí, nebylo příliš daleko. Vydal se po rozblácené cestě, někdy přeskočil pro zkrácení cesty plot a za chvíli stál před dřevěnou cedulí, která nesla jméno města. Lunik.

Protože ještě nebylo dostatečné světlo a k vůli stále přetrvávající šedé obloze, lidé ještě spali a on se mohl v klidu procházet prázdnými ulicemi. Všude panoval neuvěřitelný klid a raní vánek nesl příjemnou vůni rosy. Hnědovlásek, ale věděl, že klid v ulicích za chvíli vystřídá ruch lidí, kteří sem přijdou prodávat své zboží či si od kupců zboží koupit. Povzdechl si když si uvědomil, že za chvíli svět okolo něj znovu zčerná. Znovu se ponoří do temnoty, která jej bude doprovázet až do večera. Využil tedy čas, který mu zbýval a vydal se do ulice, kde se nacházelo jeho oblíbené pekařství. 

Měl ho rád z jednoho prostého důvodu. K vůli synovi zdejšího pekaře.
Na tváři se mu objevil malý úsměv, když si vzpomněl na jejich první setkání. Tak jak se mu to stávalo často, srazil ho někdo tvrdou ránou do ramene na zem. V první minutě se chtěl vykřičet na dotyčnou osobu, ale když se kousek od něho ozval omluvný a stále nevyspělý chlapecký hlas, polkl všechny nadávky, které se mu utvořily na jazyku. Zaraženě zůstal sedět na špinavém chodníku. Už dlouho se mu nestalo, že by se mu za něco takového někdo omluvil. Spíše mu vždy ještě vynadali, že zaclání a že nemá v ulicích co pohledávat. Nicméně tenhle chlapec takový nebyl. Sypal ze sebe jednu omluvu za druhou a několikrát se ho ještě stihl zeptat, zdali se mu nestalo něco vážného. Musel se tenkrát nad starostlivým hlasem chlapce zasmát. 

Když však otázky kladené na jeho osobu nepřestaly, chlapci konečně odpověděl. Ten mu nabídl pomocnou ruku a vyzdvihl ho zpět na nohy. Už tenkrát mu přišlo divné, že se ho chlapec neštítí nebo, že se ho dokonce nebojí. Když se ho na tuto otázku zeptal, odpověď byla jednoduchá. Sám měl už kdysi jednoho kamaráda, který byl ve stejné situaci. Dál to chlapec nerozebíral, podle hlasu bylo znát, že je to pro něj citlivé téma.
Dovedl ho až k jejich pekařství, dal mu snad tu nejvoňavější housku a ještě několikrát se ho zeptal jestli je opravdu v pořádku.

Ani si to neuvědomil a stál před pekařstvím. Slunce už dokázalo probojovat některé paprsky skrz šedá mračna a on věděl, že je čas. Musí se znovu ponořit do tmy. Hrábl do své kapsy od kalhot a vytáhl z ní onen kus černé látky. Uvázal si ji s povzdechem okolo očí a rozhodl se čekat. Opřel se o dřevěnou fasádu domu a čekal. Pekařství i jiné obchodnictví by měli za chvíli otvírat.

A nemýlil se. Za okamžik se opravdu vedle něj ozvalo cinknutí malého zvonečku, který vysel u rámu dveří. Pozdě si uvědomil, že otevírat dveře do pekařství nechodí jen jeho kamarád, ale také i jeho rodiče. Ti ho samozřejmě moc v lásce neměli. Když viděli s kým se jejich syn stýká měli sto chutí mu tohle kamarádství zakázat. Nicméně nemohli. Viděli jak je jejich syn v přítomnosti tohohle ušmudlaného kluka šťastný. To však neměnilo nic na tom, že bez přítomnosti svého syna, museli tohohle ničemu trpět.