Poznamenán osudem (Sterek Cz)

15. Konečně venku

Hnědovlasý mladík se probudí již brzy nad ránem. Slunce ještě ani neukázalo své první paprsky a svět tak může ještě chvilku spát. To však neplatí pro Stilese. Spal od té doby, co Allison odešla z jeho pokoje a to se mu zřejmě vymstilo. Spal příliš dlouho a teď nemůže pomalu vydržet ani na jednom místě. Bolí ho od ležení celé tělo a proto vstane a pomalu se rozejde k výklenku. Všude panuje ticho a tma. Jak on by se rád rozběhl do temnoty noci a chladného větru. Sedne si a nohy si přitáhne k hrudníku.

Najednou se mu před očima objeví Allison s její podmínkou od panovníka. Má na ni kývnout? Jestli řekne ano, dostane se konečně ven, jestli odpoví ne, bude již navždy zavřený v zámku. Jen při této myšlence se musí nechutí otřepat. Už teď nesnesl, že je zavřený více jak pět dní v jednom prostoru. Představa, že by tu měl žít celý život, je pro někoho, kdo strávil skoro celý čas venku, nepředstavitelná. Proto odpověď na jeho otázku je jednoduchá.
Ani si to neuvědomí a oči se mu začnou samovolně zavírat. I když se ještě před chvílí necítil unavený, hlava mu klesne na kolena a on znovu usíná.

***

Hnědovláska probudí hlasitá rána. Strhnutím zvedne hlavu s unaveně si promne oči. Zmateně se okolo sebe rozhlédne a co ho jako první udeří do očí je světlo přicházející z venku. To znovu usnul? Po té jeho zrak padne na hnědovlásku s provinilým úsměvem.

„Promiň, nechtěla jsem tě probudit." omluví se Allison a položí opatrně na stůl tác se snídaní. Nechtěla Stilese vzbudit, ale nějak se jí nepodařilo zachytit dveře, které se průvanem sami zabouchly.

„To je vpohodě. Stejně jsem chtěl vstát." promluví ospale Stiles a pořádně si zívne. Pomalu odlepí ztuhlé nohy od hrudníku a položí je na zem. Cítí jak se do končetin pomalu vrací krev, a proto pocítí i nepříjemné mravenčení.

„Jo to vidím." uchechtne se nad ospalým hnědovláskem Allison. 

Stiles na to nic neřekne. Za prvé, je stále až příliš ospalý a za druhé, nemá na to ani náladu. Malátně se dostane ke stolu, kde si sedne na židli a podívá se na všechno přinesené jídlo. Žaludek mu z ničeho nic udělá kotrmelec a on jen tak tak vše udrží. Nějak mu myšlenka na jídlo, nedělá moc dobře. Za ty dny co tu je, toho snědl až příliš, a teď při pohledu třeba jen na obyčejné vařené vajíčko, mu zvedne hladinu šťávy v žaludku.

Allison si hnědovláskova poblednutí všimne, a proto neodolá nutkání se zeptat. „Sti, je ti něco?" Starostlivě si znovu svého kamaráde prohlédne.

„Ne, vše je dobrý." usměje se na ni hraně Stiles, doufajíc, že si toho starší dívka nevšimne. 

Ta si toho však všimla, ale nechce hnědovláska znovu přesvědčovat. Nechce opakovat včerejší hádku. Proto raději jen přikývne a dál se věnuje přípravy snídaně. 
Když je mezi nimi až příliš dlouho trapné ticho, znovu jí to nedá a promluví. „Sti, jestli se zlobíš k vůli tomu včerejšku, tak se omlouvám. Nemyslela jsem to tak." omluví se a provinile se na hnědovláska podívá. Svou omluvu myslela vážně. To co řekla nebylo správné.

„Z toho si nic nedělej. Měla jsi pravdu." řekne zcela klidně Stiles a svůj pohled zvedne od svých rukou k hnědovlásce. Jakmile se mu vyjeví pohled na Allison s nevěřícným pohledem a otevřenou pusou dokořán, koutky se mu pobaveně zvednou. „Nedívej se tak na mě. Víckrát tuto větu ode mě neuslyšíš." 

A přesně toto vrátilo Allison do reality. Znovu se vrátil její až příliš upřímný kamarád. „Tohle si budu muset někam zapsat." uchechtne se a nalije vodu ze skleněného džbánu do skleničky. 

„Jo to bych ti doporučil, protože s tvojí pamětí to není moc dobré." 

„Hej. No dovol." 

Stiles se hlasitě rozesměje. Netrvá moc dlouho a zvonivý smích starší dívky, se přidá k tomu jeho. 

„Budu muset jít. Musím dnes pomoci s úklidem dolního patra. Přijede princ a musí být vše připravené." řekne, stále s mírnými obtížemi nesmát se, Allison. Utře si v koutcích očí slzy, upraví si spadané vlasy z drdolu a s mrknutím na Stilese vezme prázdný tác. „Pro nádobí, skočím tak za půl hodiny." oznámí ještě než otevře dveře.

„Allison ještě počkej." křikne na hnědovlásku Stiles a rozběhne se směrem k ní. Ta se na něj podívá s otazníky vepsaných ve tváři. Mladší se ještě chvíli přemlouvá k vyslovení věty, kterou hodlá říct. Nechá se tím naprosto ponížit, ale co jiného mu zbývá. „Vyřiď svému pánovi, že souhlasím." Úsměv, který se jeho kamarádce po vyřčení věty objeví na tváři, je snad největší co doposud viděl. 

„Opravdu?" zeptá se pro jistotu Allison. Chce si být jistá, že se nepřeslechla. Když se jí dostane kladné odpovědi, uvězní hnědovláska v pevném objetí. „Ani nevíš jak jsem ráda. Jakmile pána uvidím, řeknu mu tvůj vzkaz. Odpověď ti donesu, až jsem přijdu pro nádobí." Naposledy se na Stilese široce usměje a odejde z pokoje. 

Stiles nad svou kamarádkou jen zakroutí pobaveně hlavou a vydá se ke stolu, rozhodnutý něco malého sníst.

***

Chvíli byl naštvaný, když za ním Alliosn ráno došla s odpovědí od pána, že ven smí až v odpoledních hodinách. Pak ho ale zlost přešla a nahradila ho radost. Radost, že se dostane po tak dlouhé době ven.
Teď odpočítává minuty do příchodu hnědovlasé dívky, která by měla za chvíli přijít. A opravdu, za chvíli se otevřou dveře a v nich vykoukne hnědovlásčina hlava.

„Můžeme?" otáže se Allison a místo odpovědi se jí dostane jen široký úsměv s přikývnutím. Hnědovláskovi přikáže si ještě obléct dlouhý kabát a teplé boty, což se mladšímu moc nelíbí.

Stiles projde s hnědovláskou spletité chodby, které se mu zdají až příliš dlouhé. Když se před ním otevřou dveře do nádherných zahrad, má chuť vyběhnout a už se nevrátit. Oči mu štěstím zajiskří a úsměv se mu široce roztáhne. S Allison přejdou cestu s malých kamínků a dostanou se tak k malebným zahradám. 

„Máš přesně dvě hodiny. Já budu muset jít, ale Theo tě pohlídá. Nevyváděj žádné hlouposti." upozorní Stilese Allison, ale její kamarád jí moc pozornosti nedává. Svým zrakem pozoruje zdejší zahrady a nechává se jimy uchvátit. Proto nad hnědovláskem jen pobaveně zakroutí hlavou a rozejde se pryč.

Stiles na nic nečeká a rozběhne se do zahrad. Zastaví se až uprostřed sadu, kde roztáhne ruce a nechává se hladit chladným větrem a svou tvář nastaví slunci. Do plic nabere čerstvý vzduch a slastí vydechne. Jak mu tento pocit chyběl. Pocit volnosti, u které by nikdy neřekl, že by mu mohla chybět. Za roky, co se potuloval po ulicích, toužil jen po jednom, a to po útulném domově. Jestli ale měl domov znamenat to, že bude muset každého poslouchat na slovo, raději by se znovu ocitl v zapadlých uličkách. Stiles si možnosti svobodně dýchat naprosto užíval.
To však netuší, že ho zpovzdálí sleduje, někdo, kdo mu ani zdaleka nepřeje svobodu, jaká se mu právě teď dostala. 

„Doufám, že se tu dojetím nesložíš."

Stiles sebou škubne, když za sebou zaslechne chlapecký hlas. Pohotově se otočí. Do zorného pole se mu dostane chlapec s hnědými vlasy a zelenomodrýma očima, ne o moc starší než je on sám.
Stilesovi se, ale jeho postavení ani tón vůbec nelíbí. Založené ruce na hrudi, pevný postoj, a výraz značící jediné. Že ho tenhle kluk považuje za odpad vší společnosti.

„Taky tě rád poznávám." odpoví mu zcela klidně Stiles a zářivě se na chlapce před sebou usměje.

Ten si však jen odfrkne a protočí očima. Stiles se nad jeho chováním ušklíbne a projde okolo něj jakoby nic.

Ani náhodou si nenechá ujít příležitost být venku, jenom k vůli dalšímu člověku, který si myslí, že je něco víc než on.
Namíří si to napříč zahradami. Najednou se mu však do zorného pole dostane dlouhá budova ze světle hnědých cihel. Oblouková okna jsou po celé délce a vchod je zavřen obrovskými vraty.
Nedá mu to a rozejde se přímo k této budově.