Fufík, nebo život?

Zelená hmota

Zatímco Vedení provádělo vražedný rituál Neblahého tušení a přemýšlelo, co dál, přiloudal se bahnem uspokojený Martin. Jeho nadšení ovšem odpadlo, když zjistil, jakým způsobem byla dívčina usmrcena. „Tak jste blbý nebo co? Jak mám potom dělat ten fet, co po mně chcete? Takhle mi bude trvat věčnost, než to z tý vody dostanu," prohlásil sklíčeně. „Nemáš taky někde čudlítko na vypnutí? Přestaň si stěžovat," obořila se na něj Klára, „tohle byla nouzová situace!" „Nouzová situace?" „Jo, nějak mi nedošlo, že jsou některý stěny Fialky prosklený a nějaký špehové z Fugea nás mohli stalkovat jak já stav aktivity Andrey a Vaška. Zůstala bych ve Šnečím domečku, ale to je srdce celý týhle operace, jejíž cíl je zatím neznámý. No a vzhledem k tomu, že se Běla ani není schopná rozhodnout, jestli to má psát v ich nebo er formě, zůstalo to na mně. No a tohle jsem v rychlosti vymyslela." Následoval Martinův facepalm a řečnický otázky, jak může bejt někdo tak blbej, přestože lidi z Gyři mají na rozdíl od lidí ze Soukromáku více rozumu a méně peněz.

Klára nad tím pokrčila ramenama, vyrazila Běle z rukou mobil se slovama, že žádnej sex pod vlivem THC na veřejných záchodech se Zrzounem nebude, jinak Bělu pošle sedět na hanbu na sedící pičičárny před Gyři, a s myšlenkama na pokračování plánů odkráčela sednout si na recepci bazénu. Běla ji následovala, neboť věděla, že jinak budou následky nemilé.

Nikdo nevěděl, jestli by byl Zvukař našemu kombu ochoten pomoct. Přeci jen, musel by se vzdát svého komfortu zaručeném Fugeem a připojit se k životu odpadlíků. Nakonec bylo usouzeno, že i po tom roce stále něco cítí k Běle a nějakým sexem s ní by se to vše vyřešilo. Teď už stačilo ho jen nalézt.

Dlouhé minuty Klára s Bělou uvažovaly, kde by tak mohl ten alfasamec být. Pak si ale všimly, že vrchní zajatec Spytihněv využívaný k úklidu po drsných experimentech, ať už skončily něčí smrtí nebo „jen" předávkováním se kofeinem, nese k popelnicím něco nechutně růžového a třpytivého. Po chvíli komandu došlo, že jejich neschopný otrok chce vyhodit Šolichandino tríčo s jednorožcem. Následovalo pár nepříliš bezbolestně vypadajích ran do Spytihněvova obličeje. Kroniky by rády vyprávěly, že tyto údery byly výsledkem tvrdých tréninků našich dvou hrdinek. Bohužel jen Spytihněv uklouzl na naťapané vodě z bazénu a rozbil si hubu, a tak mu mohla Běla ten odporný kus oděvu sebrat. Zelené skvrny. Jak mohly být předtím ignorovány?

Triko bylo urychleně posláno do laboratoře Martina na rozbor. O několik hodin později se dostavily výsledky. V Martinem sepsaném hlášení stálo, že ta prapodivná nazelenalá hmota pochází z nějakého plže. Kláře a Běle přeběhl mráz po zádech. „Šnečí domeček...," vydechla nevěřícně Běla současně s Klářiným „Helix pomatia". Co si budem, Běla neuměla moc vypadat chytře.

„Není možný, aby Tušení bylo tak blbý, aby Zvukaře zavřelo do Šnečího domečku. Počkat, vždyť to je naše základna," přemýšlela nahlas Klára, „jak se sakra mohla dostat dovnitř?" „Mno...," ozval se Martin, „já jsem asi nechal klíč pod rohožkou, protože mě několikrát málem okradly divoké Tiborovy kmeny toužící po pomstě za zesnulého Bertíka..." „Vistrčile, to bahno ti vymejvá mozek!" Klára se zmohla jen na tuhle větu a jeden malý facepalm. „No tak co naděláme," začala Běla, „budem se tam muset vypravit." Všichni ale věděli, že do Šnečího domečku chce jenom protože je tam lepší wifina na psaní s internetovýma kamarádama než na Fialce.

Klára si povzdechla a začala balit na tu náročnou cestu. Vzala z recepce čip a vykradla Slezáčkovi jeho skříňku. Do síťky naházela jeho šampón pro stálé udržení mastných vlasů, květovaný plavky a zásobu kondomů. Z vedlejších skříněk vytáhla nefunkční granátomet sloužící pouze pro odstrašení nepřátel, jeden pár ploutví, krabičky s jídlem odpovídajícím klíčkové dietě, žrádlo pro oficiálního ochránce komanda Baxe, i když s nimi nešel, protože se o něj Klára moc bála, a dokonce i jeden energeťák, aby se Běla cestou nezhroutila. Všechno to naházela do onoho podivného děrovaného zavazadla. Strčila ho Martinovi a všichni tři vyrazili na cestu.

Po asi desátém neúspěšném pokusu fugeáckých špehů o přepadení se trojice usadila u cesty. Kolem nebylo slyšet žádného živočicha a všude to smrdělo. Radiace však nebyla život ohrožující, aspoň tak to tvrdil Martinův neonově oranžový měřič radiace z nejnovějšího čísla postapokalyptického Bravíčka. Klára vytáhla ze síťky krabičky s těmi pochybnými pokrmy a všichni se pustili, ochotně či méně, do jídla.

Za chvíli se ale ozvaly nějaké zvuky. Výprava zaujala krycí pozici a odhopsala do křoví. Náhle se odněkud vynořila tlupa díťat. Jedno z nich zamířilo rovnou k nim a vysokým hláskem spustilo: „Okamžitě vylezte! Vidíme vás!" Tibor, pomyslel si zděšeně Martin a chytil křeč do nohy. Zatímco se mu Běla smála, Klára rychle vytáhla granátomet a zamířila na Tibora. „Jak jste nás objevili?" „No, nic těžkýho to nebylo. Vždyť to křoví má asi metr krát metr a je neolistěný. Jo a vím, že ten granátomet vůbec nefunguje. Taky máme svoje špehy a vy si vaše nejtajnější informace moc dobře nechráníte. Mimochodem, heslo do vašeho systému je 'bahno123', to není moc efektivní." „Vistrčile!" Kláře už tak trochu docházela s jejich laborantem, vařičem a správcem systému v jednom trpělivost, „okamžitě přestaň simulovat a pojď sem!" Na Tiborově tváři se ale rozlil sadistický úsměv: „Pšššt, nekřič. Už to teď nezachráníš. Jsi docela hloupoučká. Co se ale dalo čekat, když jsem tě zvládl tak lacině vyprenkovat zalepenou skříní. Zlaté časy. Jo a bajdvej, naše granátomety funkční jsou." Jen co to dořekl, všechna díťata pozvedla své plně funkční zbraně a zamířila jimi na výpravu. „A kurva," poznamenal poměrně trefně Martin.