Fufík, nebo život?

Tři dva jedna Waldemar!

Vteřiny ubíhaly pomalu jako hodiny Geschichte na Gybrně, Klára, Běla a Martin stáli vyrovnaní v prapodivné řadě vypadající jako regresivní graf popularity jednotlivých dílů ze série Padesát odstínů, tedy v pořadí Martin, Klára, Běla. Kolena se jim zuřivě klepala ze strany na stranu. "Div, že klepot nebyl slyšet, protože frekvenci pohybu kolen by to odpovídalo," pomyslela si Klára a hlasitě se zasmála povedenému Gyři džouku. Tím naprosto zmátla protivníka a získala tak Běle dostatek času, aby rychlým a mnohonásobně trénovaným ladným pohybem strhla Martinovi volné tričko s logem Grýnpíz a vyrvala mu z hrudi trs chlupů, který obratně smotala do kuličky. Klára ihned pochopila, co měla její spoluzločinkyně za lubem, a tak sebrala ze země dvě naprosto nechutný žvejkačky a nalepila je na tu chlupatou zrůdnost. Podoba se nedala zapřít. Byl to on. Martin hlasitě a procítěně vykřikl: " Waldemar! Waldemar žije!" Tibor sundal prst ze spouště granátometu a po tvářích se mu začaly kutálet slzy velké jako Kinšiho deprese a ego dohromady, pro ostatní neidentifikovatelná změť chlupů oblepená žvejkama v Bělině hrsti byla totiž v podstatě přesnou kopií Tiborova zemřelého křečka. Toho nebohého zvířete, jenž bylo pozřeno Fufíkem. Běla tiše poznamenala něco na způsob, že kdyby ho Fufík nesežral, tak by byl zázrak, kdyby žil dýl jak dva dny. Zcela přesvědčená o vtipnosti a trefnosti své poznámky toužila svou zžíravou tezi zopakovat hlasitěji. Klára ji však rejpla loktem a sykla něco ve smyslu, že děti a rugbisti nechápou ironii. Běla uznala její pravdu a okamžitě zmlkla, zatvářila se ale jako Dřevo, když mu někdo sebere občanku a začne mu říkat: "I ty jeden Smrčku, Doubku nebo Borovičko."

Tibor naprosto dojatý objal nejprve Martina, kterému se pod ušmudlaným tričkem rýsovaly krvavé ranky způsobené drastickou ruční depilací, potom Kláru, která se zatvářila jak divnej Afrozrzoun, když Běla odmítla hazardovat s vyšší pravděpodobností na otěhotnění, Běla si objetí i přes své největší zásluhy na záchraně cenných životů našeho komanda nezasloužila, Tibor jí pouze vyrval falešného Waldemara z dlaní. Bylo po všem. Celá krů rádoby kůl díťatího gangu se razantně otočila na podpatcích, které obdržela jako sponzoringový úplatek od Fugea a v čele s citově uspokojeným Tiborem odkráčela směr divná orientační fialová krabice. Díťata se totiž rozhodla udělat krvavý převrat ve Fugeu, měla pro to hned dva závažné důvody, prvním byl protest proti nepřiměřeně cukavé rumbě Joany, o které Tiborův poradce v předškolním věku učeně pronesl, že se motá jak nudle v bandě, a že jeho babička říká, že je to fakt špatný, a že když to říká babička, tak je to pravda, protože babičky maj vždycky pravdu, ostatní dětští vzbouřenci toto sdělení i přes chatrnou slovní zásobu pochopili, oddaně se jím řídili a fanaticky jej hlásali dál jako novou a jedinou pravdu. Druhým, neméně důležitým důvodem bylo, že podpatky, které krů obdržela v rámci úplatku byly dle Martinových slov nekvalitní, jednalo se prý o pouho pouhou slepeninou odrolků z bot Proradné Niki pomocí potu černýho Tlamígoše. Tudíž celková jejich hodnota jako sponzoringu byla spíše záporná. Tibor se rozhodl Fugeu za tuto nemyslitelnou křivdu pomstít, spiklenecky se usmál a smyslně podrbkal Waldemara, který mu spokojeně trůnil na levém rameni. Už od počátku tu však byl jeden velký problém a to nebalhý stav, v němž se nacházel Waldemar, který se co chvíli zvětšoval, jak se na něj postupně nalepoval tzv. Fugeo smog ( = vysoká koncentrace Fugeo sebevědomí smíšeného s odloupanými kožními buňkami ve vzduchu), který aktuálně značně znepříjemňoval život v Říčanské Apče.

Ovšem, jak říká poradcova babča, ne vždy se zadaří. A tak tomu bohužel bylo i tentokrát. Po nepromyšleném vpádu armády předškoláků do ohniska zločinecké organizace došlo k radikálnímů potlačení. Vedení Fugea použilo svoji tajnou zbraň, testosteronem nadopovaného, od stáda odděleného hladového rugbistu, kterému byl naoperován roh posledního již nežijícího jednorožce, který díťata až do jednoho pobil. Tragickou smrtí zemřeli nejen hlavní členové hnutí za Nudli v bandě, ale například i dvě z pěti Karolí. Jediným přeživším byl Spytihněvův mladší bratr, který se s rozsáhlými tržnými ranami v oblasti břicha dobelhal ke křovisku u Fialky a sdělil nám poslední Tiborova slova: "Pomstěte nás! Nová generace našeho vojska, která je nyní ve věku šesti až dvanácti měsíců bude po dovršení bojeschopného věku dvou let plně k vašim službám. Jako důkaz slibu a důvěry ve vaši revoltu vůči Fugeu zasílám Waldemara." Běla už se chtěla sotva dýšícího Minispytihněva zeptat, kde jako má toho falešnýho křečka, když v tom se se hřmotným zaduněním přiřítila obří chlupatá koule o průměru bezmála dva metry a zavalila našeho posledního bojeschopného nového spojence z Tiborovy armády. Martin si uznale prohlédl obří nechutnou zrůdnost, která se před pár minutami přikutálela a nahlas si áchnul, jak je jeho tělo zdatné, že dovedlo vyplodit zbraň hromadného ničení, která bude jednou sloužit jako prostředek míru a kooperace s Tiborovými následníky. Při myšlence na to, jak tahle hromada kekelu bude jednou dobrá i k něčemu jinýmu než zavalení Vanesy se Kláře i Běle zdvihnul a třikrát kolem svý osy protočil žaludek i všechny s ním sousedící vnitřnosti. Martin s pocitem zadostiučinění láskyplně políbil výplod svého těla, uvázal ho na růžovou stužku a svižným hopsavým klusem se vydal k našemu stranovému útočišti. Klára s Bělou se na sebe tázavě podívaly a couravým krokem a za zpěvu lamí hymny se vydaly na strastiplnou cestu do šnečího domečku.