Po škole ✔

2.

Ráno mě z krásného snu o výletě do New Yorku vyruší nepříjemný zvuk. Znění melodie, jež jsem dva měsíce neslyšela. A musím přiznat, že mi rozhodně nechyběla. S otráveným zabručením budík vypnu a chci se opět vydat do říše snů, jenže zdola uslyším naléhavý hlas mamky. ,,Rose, vstávej! Za chvíli musíš do školy! Přeci hned první školní den nepřijdeš pozdě!"

Spokojeně se usmívám do polštáře, jenž krásně voní po aviváži. Nehodlám vstávat do odpoledne, jenomže najednou mi dojde, co říkala. Jako blesk vylétnu z postele a začnu se přehrabovat v šatníku. Chvíli zmatkuji ohledně outfitu. Přehrabuji se v ní, spoustu oblečení padá na zem a já tiše začínám panikařit. Úplně mi vypadlo, že dnes začíná má noční můra, jež se nazývá střední škola. Místo plné hloupých, namyšlených fotbalistů a ještě horších roztleskávaček, jež nemají soudnost. Vždy se na chodbách vystavují jako manekýni a přitom jediný, koho zajímají, jsou právě ti tupý sportovci.

Nakonec zvolím bílou halenku a modré džíny s menšími rozparky. Nyní už klidným krokem zamířím ke koupelně, jenže z pokoje nastejno vyjdu se svým bratrem. Vzájemně si pohlédneme do očí a pak se oba povídáme na dveře koupelny a pak opět na sebe. Přimhouříme oči a na tváři se nám vytvoří bitevní úsměv.

,,Ať vyhraje ten lepší ségra, i když oba víme, že jsem to já," začne se vychloubat.

,,To si tedy nemyslím!" vyvracím jeho mínění. Ihned se naráz rozeběhneme a po cestě do sebe začneme strkat. Už se blížíme stejným tempem ke dveřím. Pomalu popadám za kliku, jenomže mi ten hajzlík podtrhne nohu a já sletím na zem. On mezitím s vítězným úsměvem vklouzne dovnitř a zamkne. Vstanu se země, trochu se upravím a přistoupím blíž.

Zaklepu a zařvu. ,,Dělej! Taky musím do školy!" a opřu se zády o zábradlí. Vyčkávám, než se připraví. Trvá mu to nad celou věčnost. Po asi půl hodině konečně vyjde ven.

,,Trvá ti to déle jak holce," pronesu nevrle. On na mě jen provokativně vyplázne jazyk, ale toho už si radši nevšímám, jinak bych ho musela snad zabít. A na zardoušení svého sourozence a ještě na zakopání jeho mrtvoly nemám čas, jinak bych to s radostí udělala.

Vyčistím si zuby, přirozeně se nalíčím a učešu si vlasy do volnějšího drdolu. Už jsem skoro hotová, když v tom zvenčí uslyším troubení auta. ,,Do háje!" vykřiknu rozčíleně.

Doběhnu do pokoje a začnu hledat svůj bágl. Naštěstí se mi podaří ho během pár minut zpod postele vyhrabat. Spěšně dorazím k autu, v jenž po celou dobu táta tlačil na volant. Nastoupím dovnitř a zapnu si pás. 

,,Kdes byla tak dlouho?" oboří se na mě otec. Dívá se na mě ve zpětném zrcátku a propaluje mě pohledem jako včera.

,,To nic. Můžeme už jet?" zeptám se netrpělivě. Bez dalších řečí se rozjedeme po upravené silnici. Cesta probíhá v tichosti a mně to tak i vyhovuje. Nesnáším, když se máma snaží, abychom spolu komunikovali. Stejně se z toho nakonec vždy vyvrbí hádka.

Během asi deseti minut dorazíme ke škole. Johny s rozloučením natěšeně vystoupí, ale já zůstanu sedět na místě. Puls se mi zrychlí a srdce mi tluče do hrudi. V krku se mi tvoří knedlík. Polila mě vlna nervozity. Potí se mi ruce a nohy se lehce třesou.

,,Můžeš už vystoupit?! Já musím do práce!" vykřikne nedočkavě táta.

Mamka ho lehce pohladí po paži a prosebně mu pohlédne do očí. Ihned se trochu zklidní a nechá mluvit mamku. ,,Zlato, vím, že je to pro tebe těžké, ale musíš se umět postavit svému strachu. Přeci jen už se to stalo před rokem."

Její slova skoro nevnímám, zní jako kulisa zpovzdálí. Jako nějaký tichý hlas v hlavě, který vám radí, co dělat v nehezké situaci, ale vy ho stejně neposloucháte. Ne, protože byste nechtěli, ale protože nemůžete. 

Stále vystrašeně zírám z okna, ale snažíc řeknu klidným hlasem. ,,V pohodě, já to zvládnu," nahodím falešný úsměv.

Vypadá to, že tento vyumělkovaný výraz, je uspokojil. Třesoucí rukou popadnu za kliku od dveří a nejistě vystoupím. Dám si batoh na záda a vyrazím ke škole. 

Jediná věc, jenž mě trochu uklidňuje, se jmenuje Tom. Jsem za něj opravdu moc ráda. Taky za to že tu nejsem sama a že se mám popřípadě komu vybrečet na rameno.

Jen co o něm začnu přemýšlet, si ho všimnu, jak se k mně s širokým úsměvem nadšeně řítí vysoký, hubený, nakrátko ostříhaný blond kluk, již má pokožku jemnou jako dětskou prdelku, jelikož mu stále nerostou vousy.

,,Ahoj!" zamává mi. Ihned, jakmile ke mně doběhne, mě vřele obejme. Objímáme se velice silně, jelikož jsme se skoro celé prázdniny neviděli. Dva týdny po začátku prázdnin odjel ke svému otci do Miami, kde poté strávil celé léto. Jedině v tomto ročním období se může pořádně vidět se svým tátou a tak toho s radostí využívá. Píší si každý den a on mu svou otcovskou lásku často ukazuje. Upřímně mu tohle trochu závidím.

Prohlédne si mě od shora dolů a pečlivě si mě prohlíží.

,,Co je?" zeptám se nechápavě a pohlédnu na svou halenku, jestli na ní něco nemám. 

On se jen usměje a odpoví. ,,Nic, jen že ses změnila. Vypadáš jinak," konstatuje. I když mně to tak rozhodně nepřijde. Žádná radikální změna rozhodně nenastala. Jen jsem si zkrátila konečky, namísto brýlí začala nosit kontaktní čočky a dost jsem za léto zhubla kvůli stresu. Najednou se trochu usměje a řekne: ,,Ale ty tvoje boty jsou fakt stylový," hlavou kývne dolů.

Zmateně se kouknu na své nohy a tam spatřím své růžové králičí bačkůrky. ,,Do háje!" zanadávám.

,,Tys zas nestíhala, viď?" směje se. ,,Tohle se koukám nezměnilo."

Já na něj jen vražedně pohlédnu. ,,To není sranda!" a začnu se smát taky. Najednou zazvoní a my se rozejdeme dovnitř budovy, kterou tak nesnáším.