Po škole ✔

35.

Ležím zkroucená v posteli, již jsem už pár dní neopustila. Od doby, co jsem se dozvěděla o Cameronově stěhování, mě přepadl obrovský smutek. Celé dny trávím doma a bloudím po baráku jako tělo bez duše. Bez něj mi vše přijde černobílé. Jakoby se ze světa vytratila všechna radost.

Z mého zármutku mě však vyruší mamka s tácem plný lívanců. Přikryji si peřinou celý obličej.

Dojde ke lůžku, položí ho na noční stolek a posadí se ke mně.

,,Zlato, musíš přece jíst," na chvíli se odmlčí a s dlouhým povzdechem pokračuje, ,,vím, že to pro tebe musí být těžké, ale za pár týdnů či měsíců si na něj už ani nevzpomeneš. Zamiluješ se znovu a život půjde dál," hladí mě po zádech přes deku.

Zavrtím hlavou, protože on byl má životní láska. Cítím to v hloubi své duše. Ale musím ho nechat jít.

Náhle se po domě rozezní zvonek. Chvíli na mě zarmouceně kouká, pak vstane a slyším vzdalující se kroky. Z dolního patra se ozývají nějaké hlasy. Že by to byl Cam?

Okamžitě se posadím, utáhnu si culík a vyčkáváním, o koho půjde. Následné dupání po schodech mi dodá naději. Cítím se šťastná. Ovšem za mého překvapení se mezi futry objeví Tom s Ritou. Ihned mi úsměv zmizí, i když jsem samozřejmě ráda, že za mnou přišli. Vážím si toho, jen jsem doufala, že se přišel rozloučit.

Plouživým krokem se ke mně naráz vydají a posadí se na postel.

,,Jak ti je? Už týden jsi nebyla ve škole," posmutní Rita, zatímco mě přátelsky chytne za ruku. Z jejích hnědých očí čiší pochopení i podpora.

Chvíli se zadívám na své propletené ruce s jejími. Mlčím. Příliš bolí říct nahlas, že ho navždy ztratím.

Nakonec ale pošeptám tiše jako myš. ,,Cítím se strašně," jedna slza se mi skutálí po tváři. ,,Moc ho miluji, ale vím, že v New Yorku bude tisíckrát šťastnější. Musím ho nechat jít, už pro to co k němu cítím."

Říká se mi to sice těžko, ale je to pravda. Zaslouží si lepší život. Musím mu to přát.

,,A co vztah na dálku?" vyhrkne Tom, co nás po celou dobu pečlivě poslouchá.

Zavrtím hlavou.

,,To už jsme s Cameronem probírali. Ani jeden z nás by tu dálku neunesl," posmutním ještě víc.

Nejistotou začnu mačkat peřinu. Čím víc totiž o Cameronovi mluvíme, tím mám větší tendence jet se rozloučit.

Moje kamarádka mi palcem a ukazováčkem zvedne hlavu. Opět jí v očích poskakují jiskřičky útěchy, koutky úst se mračí a dává mi najevo přátelství.

Znovu mě chytne za ruce a řekne: ,,Víš Rose, Cameron sice možná dělá chybu, že tě opouští, ale na druhou stranu to nedělá dobrovolně. Nemá svým způsobem na vybranou, podle toho jak tu mluvíš. No, a já si myslím, že je chyba nejít se s ním naposledy rozloučit. Samozřejmě to celé záleží na tobě."

Zavrtím hlavou. Nemůžu mu dát sbohem. Zničilo by mě to. Ale na druhou stranu má Rita pravdu. Chci ho naposledy obejmout a říct mu, co k němu cítím.

,,Tak dobře," odvětím nakonec.

Moji kamarádi naráz vypísknou radostí a Rita se ke mně ihned obrátí. ,,Za jak dlouho mu to jede?"

Spěšně kouknu na hodinky, jež zdobí mou levou ruku. ,,Za půl hodiny," sdělím vyděšeně.

,,Do háje, na vlakové nádraží to trvá dvacet minut," zanadává.

,,Chcete odvoz?" nabídne se napumpovaný adrenalinem Thomas.

Obě se k němu pohotově otočíme.

,,Díky," vydechnu vděčně.

V ten moment se všichni společně rozeběhneme z mého pokoje. Po schodech je slyšet dupání, jakoby po nich běželo tisíce buvolů.

,,Tak si to rozmyslela paní Clarková! Jedeme za ním!" houkne na mou mámu má nejlepší kamarádka, když probíháme okolo kuchyně.

Nechápavě na ni pohlédnu. Takže tohle vymyslela máma, aby mi moji přátelé přijeli promluvit do duše. Musím jí po příjezdu poděkovat.

Utíkáme k autu Rity, kam následně nasedneme. Thomas v rychlosti otočí kliček v zapalování, rozezní se zvuk motoru a vyjedeme po upravené silnici.