Povinnost ✔ (Sevius, Snucius Czech) - DOKONČENO

~1~

A/N: Chtěla jsem to nechat až na jindy a až to bude hotové, ale RaSoKim potřebuje zvednout náladu, tak nebudu otálet. Nemám tušení, jak rychle vyjdou další kapitoly, ani jak dlouhé to bude, ale rozsah vidím podobný jako u Profesorského dohledu, na nějž Povinnost volně navazuje.

~~~

Srdce mu nadšeně třepotalo v hrudi, když v noci vcházel do domu ve Tkalcovské ulici. Za těch několik let, co k němu chodil, si už zvykl na poměrně ošoupaný nábytek a celkově ponuré prostředí. Pokaždé, když mu nabídl, že by mu pořídil něco nového, byl hrubě odmítnut, proto to po několika pokusech vzdal a nechal to být. Věděl, že v jistých situacích je Severus tvrdohlavější než horský troll, proto by bylo zbytečné se nad tím pozastavovat.

Tentokrát však byl dům tišší a tmavší než obvykle, až si v první chvíli pomyslel, že snad není doma. Nic nenasvědčovalo tomu, že by měli, alespoň ve skrytu, slavit. Do Severusova příbytku měl volný přístup, detekční kouzla ho poznala a nechala jej vstoupit bez překážek, proto rázným krokem vyrazil do obývacího pokoje. Vycházkovou hůl nesl v ruce, aniž by ji spustil byť jen jednou na dřevěnou podlahu. Co kdyby spal? Nechtěl ho probudit.

Přivítal ho krví podlitý pohled mladého muže sedícího v ošuntělém křesle. „Luciusi,“ vydechl Severus tiše a na záblesk vteřiny se v jeho obličeji objevila směsice nekonečného žalu, ale i úlevy. Ihned poté se stáhl za svou nepropustnou masku, z níž nechával proudit emoce čím dál méně, což Luciuse neskutečně frustrovalo. I on si zvykl na veřejnosti držet pocity na uzdě, ale když byl s ním, dovoloval si být sám sebou. Severus se však za svou zeď z nitrobrany schovával tak často, až se stala jeho neodmyslitelnou součástí.

Odložil zdobenou hůl se stříbrnou hadí hlavou a věnoval mu starostlivý úsměv. Radost a úleva, s nimiž přišel, se upozadila náhlou obavou. „Jsi v pořádku?“ zeptal se a sedl si k němu na opěradlo. Zabořil prsty do černých vlasů po ramena a v hrudi ho zalechtalo uspokojení, když se o něj Severus opřel. „Měli bychom slavit, ale ty vypadáš, že tě snad pád Pána zla nepotěšil.“

Severus na něj unaveně pohlédl. „Není to tak jednoduché, Luciusi.“

Lucius na chvíli uvažoval, než se mu v očích zablesklo pochopení. „Ta mudlovská šmejdka.“ Severus mlčel, čímž mu dostatečně odpověděl. „Myslel jsem, že už tě to přešlo,“ pronesl chladně, vymotal prsty z ebenových kadeří a narovnal se.

„Není to tak, jak si myslíš,“ hlesl unaveně a zabořil hlavu do čalounění za sebou.

„Tak mi to vysvětli,“ procedil skrz sevřenou čelist. „Vysvětli mi ty čtyři roky, které jsme strávili spolu a tys celou dobu –“

„Nech toho, víš, že takhle to není,“ odsekl a mimovolně si poškrábal Znamení zla pod rukávem černé košile. „Znal jsem ji celý život a teď je mrtvá. Nemůžeš se mi divit, že z toho neskáču radostí po celé místnosti.“ Zúžil onyxové oči a pokračoval: „Navíc to nejsem já, kdo má každý večer ženu v posteli, takže i kdybych s ní něco měl, těžko bys mi mohl cokoliv vyčítat.“

Lucius toporně vstal a odvrátil se směrem k vyhaslému krbu. Ta výčitka ho bodla jako chladná čepel a on zalitoval, že nehoří oheň, ačkoliv by ho stejně nezahřál. „Víš dobře, že jsem neměl na výběr. Nikdy jsem ti nelhal. Věděl jsi to od začátku. A taky víš, že jsem s ní za tu dobu, co jsme s Narcissou manželé, spal dohromady sotva –“

„Já vím,“ promluvil omluvným tónem a zvedl se, aby se přitiskl k jeho zádům a objal ho okolo pasu. „Nevyčítám ti to. Vím, že jsi neměl na výběr a já s tím souhlasil.“