Povinnost ✔ (Sevius, Snucius Czech) - DOKONČENO

~6~

Věnováno anymalfoypotter.

„Přiveď mi Severuse," přikázal Voldemort syčivým hlasem v Chroptící chýši, kde ho Lucius prosil, aby zastavil boj. Uvnitř hradu byl Draco a on netušil, co je s ním. Příkaz ho však vyděsil tak, že se jeho hlas stal ještě slabším.

„S-Severuse, můj pane?" ujišťoval se skrze sevřené hrdlo.

„Ano. Potřebuji od něj jednu službu. Tak jdi." Opovržlivým gestem jej propustil a Lucius se na pokraji paniky vypotácel ven.

Netušil, co by měl dělat. Dosud se mu žaludek svíral jen strachem o syna, protože věděl, že je Severus v bezpečí a nezapojuje se do boje zblízka. Nyní však tušil, že se stane něco, co mu převrátí život naruby. Netušil, kde se v něm ta jistota vzala, snad lesk v karmínových duhovkách mu napověděl, ale obalilo to jeho srdce v ledové pěsti, která se svírala tak, že sotva zvládal pokládat jednu nohu před druhou.

Ani ho nemusel hledat. Severus tiše stál na cestě, jež vedla k Chroptící chýši. Černé vlasy mu ve větru vlály, stejně jako se mu hábit vlnil okolo kotníků. Ve tváři neukazoval žádné pocity, jen oči mu změkly, když se setkal s vyděšeným ocelově šedým pohledem. Lucius k němu zamířil, chytil ho za ruku a beze slova ho rychle zatáhl do nejbližšího úkrytu mezi domy. V ulicích nesvítila žádná světla, lidé se báli vystrčit nosy ze dveří, když v Bradavicích probíhala válka. Ocitli se tak v temném stínu, z nějž zářily jen jejich oči a obličeje připomínaly jen matné světlé skvrny na černém ubrusu.

Nahmatal Severusovy okraje hábitu a silně je sevřel mezi prsty. „Musíš utéct," zašeptal naléhavě. „Musíš. Severusi, vypadni odsud, někam se schovej. Musíš –"

Zarazil ho prst na rtech. „Co se děje?" zeptal se a chvějícího se muže objal.

„On – chce tě na něco – nesmíš – musíš utéct," koktal a do jeho srdce se vkrádal čím dál větší děs. „Nemůžeš za ním jít."

„Nebudu utíkat," řekl měkce, jako by ho chtěl uklidnit. „Co se má stát, se stane. Nedokážeme tomu zabránit."

„To ne," hlesl a v náhlém popudu udeřil druhého muže do hrudi. „Bojím se, že tě zabije. Severusi –"

Vzal Luciusovy tváře do dlaní. „Už je to dávno, kdy jsme vstoupili do jeho služeb, že?" pronesl a palci hladil bradu pokrytou strništěm.

„Odpusť mi to," prosil, opíraje se do těch doteků, jež mu poskytovaly bezpečí přes dvacet let. Toužil po tom, aby to dělaly stále, ale měl neodbytné tušení, že po dnešní noci už se jich nikdy nedočká. Dávno litoval toho, že vstoupil do smrtijedského kruhu. Mnohem horší byla ale skutečnost, že nebýt jeho, Severus by do služeb Pána zla nejspíš nevstoupil. On ho zmanipuloval, on využil jeho citů k tomu, aby ho temnému pánovi dovedl málem s růžovou mašlí okolo krku. Nenáviděl se za tu mladickou horlivost a naivitu, s níž to všechno tak kolosálně podělal.

„Luciusi, nemám ti co odpouštět," opáčil mírně a políbil ho na čelo. „Nebýt toho, těžko bychom mohli být spolu. Navzdory všemu to byly nejúžasnější roky života. I když nepřímo, mohl jsem je prožít s tebou." Utřel slzy, které zlomenému aristokratovi stékaly po tvářích. „Ale teď už musím jít, než tě potrestá, žes nesplnil úkol."

„Pro Salazara, přestaň jednou myslet na mě a mysli na sebe," zavrčel Lucius hystericky. „A nebo na mě mysli a uteč, ať tě pak mohu najít a –"