Povídky

5 dní do mé smrti

Právě jsem šel do školy jako každý den, ale po cestě mě neprovázely žádné myšlenky jako obvykle. Nakonec se přeci jen nějaké zatoulané objevily, ale rozhodně to nebyly ty, které bych si přál. Vzpomněl jsem si na svůj sen, který se mi zdál už pět nocí po sobě.

Začínal tím, že jsem se ocitl ve středověku v domě šestičlenné rodiny. Všichni její členové seděli u tmavého stolu. Náhle všichni opustili svá místa. Olga, babička, otevřela dřevěné dveře, které splývaly se zdí, takže na první pohled nebyly vidět. Za svou matkou kráčela Marie, která sama byla matkou dvou dětí. V náručí kolíbala malého Bastiana a vzadu za sukní se krčil starší Tobias. Jeho otec Fildrich ho konejšivě pohladil po hlavě. Jako poslední kráčel v řadě Fred, pomocník, který stejně nikdy s ničím nepomohl, protože hned usnul. Celý podivný průvod se vydal nahoru po schodech, které se objevily za dveřmi. Fred náhle klopýtl a skutálel se zpět pod schodiště. Zbytek rodiny už byl mezitím na prvním odpočívadle. V tu chvíli se ale ozvala hlasitá rána. Vchodové dveře domu se rozletěly a někdo cizí vstoupil dovnitř.  Obyvatelé domu se prudce zastavili a ztuhli. Olga si položila prst na ústa, aby všem dala najevo, že mají být potichu. Z jídelny se ozýval neskutečný hluk, jak nezvaný host celou místnost obracel naruby jakoby něco nebo někoho hledal. Nikdo z lidí na schodišti se neodvážil ani dýchat. Rachot z jídelny z ničeho nic ustal. Nastala chvilička ticha, než muž rozrazil dveře ke schodům. Pohled mu padl na Freda ležícího pod schody. Chytl ho za límec a mrštil s ním skrz dveře do jídelny. Skupinka lidí schoulených na odpočívadle schodiště už na nic nečekala a rychle se utíkala schovat do bezpečí. Za nimi se ozýval zuřivý dupot neznámého muže. Olga jako první dorazila k velkým těžkým dveřím na půdu. Ze všech sil je otevřela a vklouzla do místnosti. Zbytek rodiny ji rychle následoval. Otec dveře zabouchl, zamkl a pro jistotu i zatarasil židlí. Všichni se přesunuli do nejvzdálenějšího koutu pokoje. Choulili se k sobě jako vyplašená zvířátka. Nastalo hrobové ticho, které přerušilo zaklepání na dveře. Marie s Fildrichem se na sebe zmateně podívali, ale dál mlčeli. Nikdo se ani nepohnul.  Ozvalo se druhé zaklepání.

,,Někdo by tam měl jít," protla děsivé ticho Olga. 

Ozvalo se třetí zaklepání. Pohledy všech se střetly.

,,Dobře, půjdu já," odhodlal se Fildrich. 

Ze zdi sundal svou loveckou pušku. Pomalými kroky se potichu blížil ke dveřím. Když se ocitl u nich, odsunul židli. Rozklepanou rukou se natáhl ke klíči. Chytil ten ledový kus kovu a vytáhl ho ven. Naklonil se, aby se podíval klíčovou dírkou. Ve stejnou chvíli se ke klíčové dírce přikrčil ještě někdo jiný na druhé straně dveří. Neupravené hnědé vlasy mu trčely do všech stran. Na obličeji se mu rýsovala spousta vrásek. V hnědozelených očí se mu blýskalo odhodlání. Na bradě se kroutil podivný porost. Na sobě měl otrhané oblečení. Fildrich nezaváhal. Hlaveň pušky přiložil je klíčové dírce a vystřelil. Trefil muže do ramene, ale s ním to ani nehnulo, proto pokračoval ve střelbě, dokud to neznámého muže nedonutilo couvnout zpátky ke schodům. Z pušky vyletěl poslední náboj. Muž klopýtl o svou nohu a zřítil se ze schodů. Zastavil se až o protější zeď. Opět nastalo ticho. Útočník se ani nehnul. Fildrich si s úlevným výdechem setřel pot, který mu stékal po čele. Než se stihl otočit, stalo se něco podivného. Z mrtvého těla se vynořil duch. Dlouhé tmavě hnědé vlasy měl stažené do culíku. Jeho oči byly modré jako led, plné rty pevně semknuté a v obličeji naštvaný výraz. Na sobě měl volnou bílou košili. Na krku se mu houpal zlatý medailon, nahnědlé kožené kalhoty byly šité na míru stejně tak jako o odstín světlejší boty.

,,To sis opravdu myslel, že mě dostaneš obyčejnou puškou?!" zeptal se rozhořčeně duch a vydal se po schodech zpátky na půdu.

V tu chvíli sen vždycky skončil. První den jsem to vůbec neřešil. Proč taky? Prostě normální noční můra. Druhý den jsem si řekl: No co, tak se mi to zdálo dvakrát. Nejsem pověrčivý, tak proč bych měl šílet. Jenže když se to opakovalo už třetí noc, tak to bylo divné i mně. Proto jsem se s tím svěřil své kamarádce a poprosil ji o radu.