I am here for you (Larry Mpreg)

2. Díl

2. Měsíc

"Louisi?" Zvolal můj přítel z ložnice. Já jsem mu neodpovídal, stál jsem nad stolem, zíral na jogurt a přemýšlel jestli ho sníst nebo ne, posledních pár dní mi není moc dobře od žaludku. Asi nějaká střevní chřipka nebo co. 

"Sakra, Louisi!" Zakřičel Harry znovu. Překroutil jsem nad ním očima, ale stále se neozýval. Slyšel jsem naštvané kroky po schodech dolů.

"Můžeš mi říct, co jako děláš, že mi nemůžeš odpovědět?" Mračil se na mě a já jen pokrčil rameny. "Je ti něco? Jsi hrozně bledý," poznamenal, když přišel blíž a mohl si můj obličej prohlédnout důkladně.

"Trochu mě bolí břicho," přiznal jsem, "co jsi potřeboval?" Ještě chvíli si mě nedůvěřivě prohlížel.

"Hledám fotobrašnu a nemůžu jí najít, tak jsem chtěl, jestli jí náhodou někde neviděl." Vysvětlil mi jeho vyvádění, Harry má dneska focení titulní strany jejich časopisu a jako vždy je z toho patřičně nervózní, svůj stav nervozity si, ale dovoluje ukazovat jenom přede mnou a jenom občas, jinak je to pořád ten stejný drsný Harold.

"Nechal jsi jí na botníku, když ses včera vrátil z práce," kývnul jsem ke dveřím od chodby. 

"Aha, díky," usmál se na mě vděčně. Můj žaludek udělal kotrmelec, moje ruka automaticky vystřelila nahoru a položil jsem si jí na břicho, ze všech sil jsem se snažil udržet žaludek na místě.

"Neměl by jsi dneska jezdit," ozval se Hazzův hlas ode dveří, když se vracel zpátky teď už i s brašnou v ruce.

"Musím, společnost za kterou jezdím zaplatila dost tučné startovné." Vysvětlil jsem mu.

"Nějaké startovné přeci není důležitější jak tvoje zdraví!" Napomenul mě, "sedni si," odsunul mi židli a přitlačil mě na ní, abych se posadil, odběhl k dřezu a přinesl mi studenou vodu.

"Nic mi není, jenom se mi trochu houpe žaludek." Ujistil jsem ho.

"Jenom se o tebe bojím..." Pohlédl na mě starostlivě. Harry se sice zdá být necitlivý a flegmatický, jakmile ale přijde na mě jeho maska je pryč a rázem je z něj starostlivý přítel.

"Já vím, budu v pořádku, slibuju," mrknul jsem na něj.

"Dobře. Já musím jít, nemůžu si dovolit přijít pozdě. Kdyby se cokoliv dělo, tak mi okamžitě volej!" Ukázal na mě ukazováčkem, aby své slova zdůraznil.

"Jo budu," slíbil jsem.

"Natrhni jim prdel! Miluju tě, princezno," políbil mě na čelo.

"Miluju tě, drsňáku," Harry se nad tím jenom pousmál a zmizel ve dveřích. Já jsem vrátil jogurt zpátky do lednice a šel se obléct, nehodlám můj žaludek pokoušet jídlem. Hodil jsem na sebe bílé tričko, černé rifle, koženou bundu a stejně jako Harry jsem opustil dům. Nasedl jsem do svého Range Rowera a vydal se na cestu. Jel jsem jako splašený, protože jsem neměl moc času. Vyskočil jsem z auta a řítil se ke svým lidem.

"Tomlinsone! Kde sakra jsi! Máš deset zatracených minut!" Řval na mě můj šéf a něco jako trenér dohromady.

"Omlouvám se..." Hodil jsem po něm omluvný pohled.

"Převlíkej se! Dělej!" Hodil po mě kombinézu a helmu. Začal jsem na sebe natahovat černé obleční a dal si na hlavu černou helmu s sluchátkem a malým mikrofonem. Sledoval jsem techniky jak kontrolují moji formuli a čekal na povolení, že mohu nasednout. Odvezli jí na startovní čáru a můj šéf mi ještě dával nějaké kázání, co a jak mám dělat. Vůbec jsem ho neposlouchal, znovu se mi udělalo špatně a polilo mě horko. Zaslechl jsem jenom, že můžu jít. Nasedl jsem do mé nablýskané formule a ze všech sil se snažil vnímat vnímat kam jedu a co dělám.