I am here for you (Larry Mpreg)

4. Díl

4. Měsíc

Doba, co byl Harry pryč z domova uběhla překvapivě rychle. Měl jsem hlavu plnou myšlenek a starostí a vůbec jsem nevnímal plynoucí čas. Dnes se má Harry vrátit a já jsem pro něj na letiště nejel. Jsem nějaký unavený a potřebuji se psychicky připravit na jeho reakci, až mu řeknu tu velkou novinu...

Seděl jsem v obýváku na gauči, poslouchal otravnému tikotu hodin a pravou ruku jsem měl položenou na mém vystouplém břiše, čtvrtý měsíc dělá své a v těsnějších tričkách už ta malá změna jde vidět zřetelně. Pořád nevím, jestli jsem se rozhodl správně, bojím se, že Harryho zratím. Ale já jsem toho prcka prostě nedokázal dát pryč, asi bych se s tím nikdy nesmířil a nikdy si to neodpustil. 

Ale ta neskutečná nejistota a obavy asi taky hned tak nezmizí. Nevím jestli bych Harryho odchod unesl. Zní to příšerně vůči tomu dítěti, ale Harry je u mě stále na prvním místě. 

Začalo mi šílenou rychlostí bít srdce, když jsem uslyšel ve dveřích chrastit klíče. Zhluboka jsem dýchal a snažil se ovládat střes svého vlastního těla.

"Louis?" Zvolal ode dveří, jeho hlas konečně se ozývající domem mě přinutil se pohnout a s rozběhem jsem po něm skočil. "Oh," vydechl překvapeně, ale udržel se na nohou, přivinul se mi víc k sobě a mě se bezdůvodně spustily slzy, nesnáším své nálady.

"Ššš, lásko, jsem doma," chlácholil mě a hladil po zádech.

"Strašně jsi mi chyběl, Hazz," zamumlal jsem mu do ramene.

"To ty mě taky, každou  minutu. Políbil jsem ho na jeho potetovaný krk a odtáhl se. "Už nikdy nikam ne..." Zarazil se pohledem na mém břiše a nepodařilo se mu doříct větu, "páni, Louisi. Ty ses mi nějak zakulatil." uchechtl se a já sklopil hlavu k zemi. "Nemyslel jsem to tak," snažil se to rychle zachránit, "jsi krásný, já jen, že mě to překvapilo." Hledal vhodné slova a omluvně se na mě usmál.

"Asi na to není vhodná doba, sotva jsi přijel, ale musím ti něco říct." Držím to v sobě čtyři týdny a nezvládl bych takhle už ani den.

"Trochu mě děsíš," přiznal zamračeně. Popadl jsem ho za ruku a vedl ke gauči, ze kterého jsem před chvílí vstal. Postrčil jsem ho, aby se posadil a položil před něj obálku.

"Co to je?" Pozvedl obočí a hledal odpověď v mých očích.

"Otevři to." Kývl jsem.

"Louis, přestaň s těmi hry a řekni co to je," zopakoval.

"Otevři to!" Přikázal jsem mu a odmítal mu to říct. Hlasitě si povzdechl a vložil prsty do obálky. Vytáhl z ní tu černobílou fotku, která je stará dva dny. Neuvěřitelné, jak se za ty čtyři týdny ta malá tečka zvětšila.

"Co? Fotka?" Nechápal o co jde. 

"Vidíš uprostřed tu malou výraznou tečku?" Ukázal jsem prstem na místo, které jsem myslel, ale neposadil se vedle něj.

"Jo," přikývl.

"Je to srdce..." zašeptal jsem.

"Srdce? Čí? tvoje?" Připadalo mi, že je snad natvrdlý nebo co.

"Ne, moje ne. Je to srdce dítěte..." Zadržel jsem dech a čekal co z něj vypadne.

"Dítěte? L-Louisi, ty jsi někoho zbouchnul ?" Vykoktal a zamrkal na mě zděšeně.

"Já ne, to ty." Přijde mi, že je slušně mimo a už teď přemýšlím, jak mu to vysvětlit když mu to nedocvakne.

"Co?" Vyjekl. "Já jsem s žádnou holkou nespal! S nikým jsem nespal!" Bránil se okamžitě.