I am here for you (Larry Mpreg)

9. Díl

8.Měsíc 

K mým uším dolehl nepříjemný zvuk budíku. Nejdříve jsem nechápal co se to děje, už dlouho jsem se tímhle způsobem neprobouzel. Když mi to konečně došlo, jenom jsem se zamračil, ale ani se nepohnul, abych ten randál zastavil.

"Hmm.. Hoď ten krám z okna!" Zavrčel otráveně ospalý Harryho hlas. Nechtělo se mi otevírat oči, tak jsem prostě poslepu začal šmátral rukou, dokud jsem budík s digitálními hodinami nenahmatal. Ještě chvíli mi trvalo, než jsem se trefil na správný čudlík, abych ho umlčel. Po pokoji se rozhostilo krásné ticho, které přerušilo jenom Harryho zamručení.

Namáhavě jsem rozlepil jedno oko a podíval se kolik je hodin, bylo 8:05, to jsou tak pitomé nápady plánovat závody dopoledne, ale je sobota, takže je jedno, jestli to bude dopoledne, nebo odpoledne. Otráveně zafuním a začnu se zvedat z postele.

"mmm.." Ozve se mi za zády nezpokojené mručení, když mířím ke koupelně. "Kam jdeš?" Slyšel jsem ještě než jsem zabouchnul dveře. Vlezl jsem rovnou do sprchy pod vlažnou vodu, abych se probral. Tenhle závod je moc důležitý, musím být fit.

Ještě chvíli jsem si užíval pocit kapek na mém drobném bříšku než jsem raději vylezl ven, abych nenabral spoždění.

"Harry?" Promluvil jsem na znovu spícího Harryho. "Hazz!" Zvýšil jsem trochu hlas, po tom, co mě neposlouchal. Na to se jeho víčka konečně rozlepila. "Já jedu za chvíli na ten závod, tak, aby jsi to věděl."

"Co? To už je dneska? Já jsem myslel, že až zítra." Prudce se vyšvihnul do sedu.

"Ne, dnes. Jenom se převleču a vypadnu." Usmál jsem se na něj.

"Jedu s tebou." Okamžitě začal vstávat.

"To nemusíš, zvládnu to." Ujistil jsem ho a natahoval jsem na sebe volnější rifle.

"Louis, jsi v osmém měsíci, nemyslíš si doufám, že tě nechám jet samotného, že ne?" Pohled na mě nevěříct, neodpovídal jsem mu, neměl jsem na to co říct, jenom jsem se dooblékl a sešel do kuchyně, abych si vzal alespoň jogurt. Trpělivě jsem čekal, až se nají i Harry a pak jsem ho rychle hnal do auta, protože jsme měli nejvyšší čas.

Chystal jsem se protestovat, když mě Harry popoháněl k sedadlu pro spolujezdce, ale jeho přísný a zamračený pohled mě umlčel, nechtěl jsem se hádat. 

"Páni, tady je lidí," vydechl překvapeně, když spatřil plné parkoviště a spoustu lidí, kteří působili jako mravenci. 

"Je to velká akce, sjíždí se sem spoustu lidí, pro vítěze je připravená smlouva s nejuznávanější společností na světě." Přikývl jsem.

"Proto jsi se se mnou tak hádal, když jsem tě přemlouval ať sem během těhotenství nejezdíš." Konečně pochopil můj důvod.

"Jo, je to pro mě moc důležité, mohlo by mi to zajistit celou budoucnost." Vykoukl jsem z okýnka, abych se podíval po nějakém volném parkování stejně jako Harry. Trvalo dlouhých pět minut, než jsme našli volné místo na druhém konci parkoviště. Vystoupil jsem z auta a automaticky jsem kryl mikinou své břicho. Děkoval jsem Bohu, že mi dopřál malinké bříško narozdí od ostatních žen ve stavu v jakém jsem byl já.

Čím více jsme se blížili k hale, tím větší obavy jsem měl. Vždycky jsem byl před závodem nervózní, ale tohle byl jiný druh nervozity, měl jsem divný pocit, jako by se mělo něco stát...

"Lou, je ti něco? Celý jsi zbledl." Poznamenal Harry a zkoumavě a ustaraně se na mě díval.

"Nic mi není," ujistil jsem ho. On mě ale popadl za loket a zastavil.