Impression - Vkook/Taekook [k.th x j.jk]

56. Kapitola

„Ahoj, hyung..." zamumlal Jungkook. 

„Jungkookie, ahoj," pozdravil ho Namjoon a pousmál se. Jungkook jen zdvihl jeden koutek úst a přišel ke dveřím. Odemkl je a zul si boty.

„Chceš si na chvíli sednout?" zeptal se Jungkook a Namjoon přikývl.

„To by se mi hodilo, děkuju," zašeptal Namjoon a vešel. Jungkook za ním zavřel a Namjoon se posadil na gauč, kam ho Jungkook zavedl.

„Chceš něco k pití?" zeptal se Jungkook tiše a Namjoon zakroutil hlavou.

„Ale moc děkuju."

„Dobře... co potřebuješ?" 

Jungkook si sedl vedle Namjoona a podezíravě se na něj díval. Namjoon se na něj otočil a povzdechl si.

„Kooku, já... Taehyung je kokot, prosím zkus to-"

„Nechci se o něm bavit," vyhrkl Jungkook, přičemž si začal hrát s lemem svého trička. Namjoon si všiml Jungkookové řeči těla. Byl smutný, zklamaný a trošku nervózní.

„Dobře, jen... nechal udělat jeden dárek na tvé narozeniny, ale dovezli ho až dnes," sdělil mu Namjoon a strčil si ruku do kapsy. Vytáhl z ní krabičku s menší mašličkou. „Měl by sis to vzít..."

Jungkook si skousl ret a krabičku si převzal. Roztřesenou rukou chytil konec mašle a chtěl to otevřít, ale zarazil se.

„Co když od něj nic nechci?" vydechl tázavě a Namjoon se usmál. 

„Poté bych to pochopil. Bylo to hodně..." Namjoon to raději ani nedořekl a jen sklopil pohled. Jungkook přikývl a uchechtl se. Cítil se tak hloupě. Tak naivně... 

Celou dobu byl s Taehyungem neskutečně šťastný a myslel si, že by konečně mohl jeden vztah vydržet delší dobu. Překonal svůj strach ze všechno sexuálního a poddal se Taehyungovi, ale ani to nestačilo. Nebyl pro něj dost dobrý...

„Hej, hej," vyhrkl Namjoon, když si všiml, že se Jungkook třese a tiše pláče.

„Pro-promiň, hyung..." zašeptal Jungkook a setřel si slzy. Bylo to vcelku k ničemu, protože mu další stejně stékaly po tváři. Namjoon ho pohladil po rameni a sjel na jeho záda. Opatrně ho objal a povzdechl si.

„Neplač kvůli němu. Nestojí ti za to, věř mi," uklidňoval ho Namjoon a Jungkook přikývl. Věděl to. Věděl, že mu za to nestojí, ale stejně to nedokázal krotit.

Tak moc se nechal zmást láskou...

„Taehyung mi říkal o nějakém tvém kamarádovi," zamumlal Namjoon a odtáhl se. Jungkook se na něj podíval a setřel si slzy. 

„Nevím, koho myslíš..."

„No, prý k tobě má hodně blízko a víš," odkašlal si a poplácal ho po stehně, „mám pocit, že bys měl být šťastný. Pokud k tobě má někdo blízko a je schopný se o tebe postarat. Dej mu šanci, protože to je asi teď jediná možnost, jak se ti zahojí část téhle rány."

„Jen část?" nechápal Jungkook a Namjoon přikývl. Smutně se pousmál a postavil se.

„Ani čas nedokáže spravit všechnu bolest. Zkus tomu dát čas, nech někoho dalšího, aby ti dal nějaký kus lásky a třeba potom budeš moct zapomenout," vysvětlil mu Namjoon. 

„Co když nechci zapomenout?" zašeptal Jungkook skoro neslyšitelně. Namjoon se zamračil a zpátky se posadil.

„Proč bys nechtěl?"

„Protože každá vteřina s ním mi přijde jako věčnost. Věčnost v radosti a štěstí, víš," zašeptal Jungkook a krabičku, kterou doteď svíral v rukách, položil na stůl. „Protože ho miluju víc než nenávidím. Aish, i když to zní jako strašné klišé, je to pravda. Choval se ke mně tak hezky a když jsme spolu leželi na dece. Nikdo z nás nemluvil, pouze jsme se dívali nahoru a já se cítil poprvé více živý."

Namjoon něco chtěl říct, ale Jungkook si povzdechl a zakroutil hlavou.

„Promiň, nebudu tě otravovat. Zřejmě jsi už chtěl odejít," řekl Jungkook a postavil se na nohy.

„Neotravoval jsi. Bylo hodně pěkné slyšet, jak o tom mluvíš. Můžu ti s jistotou říct, že Taehyung takhle šťastný byl taky, ale-"

„V pohodě, hyung," přerušil ho Jungkook a došel ke dveřím. „Popravdě, kdyby mi teď stál za zády a chtěl se mi omluvit. Nechtěl bych to slyšet. Nechci, aby se ke mně přibližoval, protože někdy musíme nechat jít i to, co nejvíce milujeme. I kdyby mě tu požádal o ruku... nechtěl bych s ním být. Rozhodně ne teď."

Namjoon se uchechtl a rozcuchal Jungkookovi vlasy.

„Zníš hodně vyspěle. Na rozdíl od Taehyunga," podotkl Namjoon a povzdechl si. „No, ale chápu tě. Já už budu muset jít. Práce volá."

Jungkook přikývl a sklopil hlavu. Namjoon mu jí zvedl a jemně ho poplácal po tváři.

„Zkus se prospat. Máš úplně pohaslé oči a ty kruhy ani nekomentuju..." zašeptal Namjoon a Jungkook pokrčil rameny.

„Víš, ono všechno uvnitř mě jako by... pohaslo," zašeptal Jungkook a Namjoon přikývl.

„Znám to."

Jungkook se s ním tiše rozloučil a zavřel za ním. Šel si nalít něco k pití a při polykání vody si všiml té krabičky, která stále byla na stole.

S povzdechnutím skleničku odložil a došel si pro krabičku. Posadil se na gauč a roztřesenou rukou mašli rozvázal. Krabičku opatrně otevřel a všiml si stříbrného prstene a náramku. Náramek na sobě měl stříbrného roztomilého králíčka a tygříka. Na prstenu si ničeho nevšiml, dokud si ho nechtěl nasadit. Viděl zevnitř datum. 2.7. 2019 - ∞

Smutně se pousmál a nasadil si ho. Padl tedy perfektně a náramek si zapnul taky snadno. Odešel do svého pokoje, krabičku si schoval a chvilku se díval do zdi, než se rozhodl jít cvičit. Jelikož to byla asi jediná věc, která ho v tu dobu dokázala převést na jiné myšlenky.

----

Kdo nepochopil, tak to datum = od jejich prvního setkání až do nekonečna. Jednodušeji je to prostě symbol toho, že budou navždy spolu :') 

Well, přeji vám krásné pondělí >< 

Chtěla jsem jít spinkat tak před hodinou, ale řekla jsem si, že ještě napíšu kapitolku, so... here <3