064

2.9K 172 4
                                    

(neopraveno)

CATALINA

Od první sekundy, co jsem se dneska vzbudila, jsem se cítila tak nějak těžce. Ne proto, že vstávání z postele bylo neskutečně bolestivé, tak to bylo vždycky, ale hlavně proto, že se dnes chystám skočit zpátky do něčeho, čeho jsem se několik měsíců vyhýbala. Ostře se nadechnu a nazuji si druhou béžovou lodičku na vysokém podpatku.

Kaštanové šaty mají dva rozparky přesně v pase, takže jemná hedvábná látka vlaje při každém kroku. Slyším, jak mi podpatky klapou o mramorovou podlahu v chodbě. Zbraň mám schovanou za spodním prádle na zádech. Opustím hotel.

Noc měla být ponurá, ale moje noci byly zatím vždy opakem. Byly rapidní a nebezpečné, a ten holý fakt, že jsem to nezvládala, by mě měl přesvědčit, abych tam dnes nechodila.

Při cestě tam jsem každou sekundou napjatější. Pevně semknu volant, dlaně se mi potí stresem. Velká dávno adrenalinu mi koluje v žilách a s každou novou emocí se zvyšuje. Asi bych vybouchla, kdybych přidala nějakou další emoci na ten kopec těch, které v sobě momentálně mám.

Auto jsem zaparkovala pár bloků od budovy gala večera. Vlastně to byla i potřeba, protože kolem budovy je tolik aut, že bych tam ani nezaparkovala. Sam o tom nevěděla, jsem ráda, že jsem jí neřekla, že se vrhnu na bojiště. Účelně. Tyto detaily jsem si nechala pro sebe. Ve skutečnosti to nejsou detaily, jsou to podstatné velké věci.

Přemýšlení bylo pro slabé. Nebo se to tak v ten moment zdálo. Narovnala jsem se, polkla jsem intuici být vyděšená. Realisticky, pokud chci přežít, jsem měla vzít nohy na ramena a nevracet se. Ale nemůžu. Nohy mě braly dovnitř budovy, aniž by si toho ochranka všimla.

Chtěla jsem, aby mě viděli. A bylo jasné, že mě vidí. Šla jsem sama, neměla sem doprovod. Skoro jsem podezřívala otce, že ví, že tady jsem. I když jsem babičce říkala, aby s otcem neprobírala, kde zrovna jsem, nějak se k němu takové informace musely dostat. 

Takže jsem věděla, že mě očekává. Cítím se, jak kdybych konečně věděla, co se děje, což jsem potřebovala. I tak jsem se cítila cize, a i když jsem věděla, že nejsem ta nejchytřejší osoba v této budově, nevěřila jsem tomu. 

Muži se na mě často dívali, všímali si mě. Ne jen muži, ženy se na mě podezíravě dívaly. Věděli, kdo jsem, ale byli spíše zmatení, proč s sebou nemám nějakou ochranku. Nikoho, kdo by mě držel za pas a varoval mě, ať nedělám nic jiného, než co mi je řečeno. To mi připomíná veškeré předchozí události.

Všichni spolu tiše mluvili, housle zněly přes celou budovu, ale příjemným tónem. Bylo mi nabídnuto bílé víno, které jsem si s úsměvem vzala, ale znala jsem otcovy lekce a nenapila jsem se.

,,Slečno Gatesová," muž s tvrdým a známým italským přízvukem na mě zezadu promluvil.

Otočila jsem se, opatrně, abych víno nevylila. Zvednu obočí, protože si pamatuji jeho obličej až příliš dobře. ,,Marco," řeknu, snažím se skrýt šok.

Prohlédne si mě a pak vydechne, ,,Vypadáš, jak kdyby jsi byla v ráji."

,,Ráj," zamumlám jemně. ,,To není to slovo, co bych použila. Teď mi řekni, poslal tě můj otec? Čekal, že si mě zavolá tou nejmilejší cestou?"

Marco trochu couvne, zvedne obočí a semkne rty. ,,Já-jo, zavolal. Chce Vás hned vidět."

,,To mi došlo," zamumlám lehce. ,,Týdny o mně neslyšel."

,,Naposledy, co o Vás slyšel, jste utekla se Stylesem."

Lehce se zasměji a Marco vypadá napjatě. Lehce přivřu oči, každé své tvrzení zní sebevědoměji. Všechny vnitřnosti se mi obrací, srdce mi hraje na intuici jako na harfu. 

Dust Bones [Punk Harry Styles] CZ TranslationDonde viven las historias. Descúbrelo ahora