2020 ✔️

Část 10.

Nikdy bych do sebe neřekl, že dokážu tak rychle reagovat. Vždycky jsem si o sobě myslel, že jsem uťápnutý kluk, který má v hlavě jen čísla a ve vypjatých situacích spíš začne nepřiměřeně panikařit, ale asi nějaké otcovy geny se přece jen ve mně usídlily.

S chladnou hlavou jsem si vryl do paměti značku auta a okamžitě kontaktoval ochranku, která byla stále ještě v budově.

Stačila dvě slova a najednou nastal zmatek, ani jsem se nenadál a seděl jsem v černé dodávce, která vyjela z podzemní garáže a vysokou rychlostí jsme se řítili směrem, kterým jsem viděl odjíždět únosce.

Všechno probíhalo strašně rychle, uvnitř bylo vybavení, které jsem vidíval ve filmech a kterým disponovala snad jen FBI. Blikající počítače mě přesvědčily, že i jiní jsou vybaveni supermoderními počítači se sledovacím zařízením, protože na jedné obrazovce, blikalo světýlko, které se rychle pohybovalo na mapě.

„On má v sobě čip na sledování?"

Tak tohle byla ta nejblbější otázka, kterou jsem mohl položit.

„Co?" podivil se Mike, „jo tohle! To je jeho telefon, ty osle!"

Vím, že to tak Mike nemyslí, a proto jsem se neurazil, zvlášť když moje otázka byla úplně mimo. Jasně, že je to telefon. Jenže já jsem úředník, žádný zabiják a agent a prostě mi takové věci hned nedojdou. Vždyť já si teď připadám jako v béčkovém akčním filmu. Proč mě vůbec brali s sebou? To, že umím zacházet se zbraní je sice hezké, ale nikdy jsem ji nepoužil jinde než na střelnici, kde jsem s klidem pálil do papírového panáka. Být takto někde v akci, na to já nemám nervy ani zkušenosti. Měli mě nechat stát před firmou, jen jim budu zavazet a jestli nepřišla panika při únosu, tak teď ji cítím a stoupá jako státní dluh Řecka.

„Obleč si to!" hodil po mě černé oblečení a neprůstřelnou vestu. Je pěkně těžká, jak se v tom vůbec mohou pohybovat? Nic jsem ale neříkal a začal se soukat do oblečení, stejně jako všichni ostatní. Jeli jsme v klidu bez houkání, blikání majáků a dalších kravin, které k akčnímu filmu nepochybně patří.

Pomalu ale jistě jsem se k blikajícímu bodu přibližovali, když najednou zmizel.

„Co...co budeme dělat?" vyděšeně jsem se na něj podíval.

„Co by? S největší pravděpodobností dorazili už na místo. Jsou to idioti, myslím, že na to přišli až teď, že jsme na Ackermanův mobil napojeni. Pokud vůbec... Jsou ve staré továrně na součástky do aut. Ta už je roky zrušená a jen chátrá. Je dost mimo město a nikdo tam nechodí. Dobrý úkryt na to, aby nechali někoho zmizet, nebo aby z něj pěkně pomalu tahali informace..." odmlčel se a otevřel kufr, kde bylo tolik různých zbraní, že jsem až zalapal po dechu.

„Tahle devítka ti sedí nejvíc, takže si ji zkontroluj, než tam dojedeme!"

„Ale, já nechci střílet, já tady vůbec nechci ani být!" zoufal jsem a panika dál narůstala.

„Proč si myslíš, že jsme si s tebou tak hráli na střelnici a v tělocvičně? Pro srandu králíkům? Jednou jsi člen týmu, dokonce ten nejdůležitější, tak se vzmuž a nebreč tady nebo tě vyhodím za jízdy ven," řekl klidně, ale tvrdě Mike. Věděl jsem, že má pravdu. Podvědomě jsem věděl, že Ackerman není paranoidní a to, že má tolik členů ochranky má jisté opodstatnění, jenže teď... je to všechno strašně narychlo.

„Nejsem připravený!" vyjekl jsem.

„Ale jsi, jen o tom ještě nevíš! Uklidni se, dýchej a mysli na to, že musíme vytáhnout našeho zaměstnavatele z bryndy. Za to nás platí, a to docela královsky nemyslíš?"

„No ano..."

„Tak vidíš, dýchej a uklidni se. Rivaille by si tě nikdy nenajal, kdyby si nebyl jistý, že tohle všechno zvládneš! Vyzná se v lidech, on se nemýlí!"

„No tak teď se spletl, všechno je jednou poprvé," huhňal jsem si pod nosem.

„Jsme tady! Teď ticho, tady máš ještě malou vysílačku, připni si ji na límec a sluchátko dej do ucha. Budu tě navigovat, kdybychom se rozdělili, ale teď se mě drž a hlavně potichu. Oni nemusí vědět, že jsme je tak rychle našli."

Připnul jsem si malou krabičku na oblek a plížil jsem se za ním. Uklidňovala mě jeho přítomnost a najednou jsem zjistil, že se do mého těla vlévá zvláštní druh adrenalinu, který způsobuje mravenčení a jakési vzrušení, které přebíjelo strach, zato zostřovalo všechny smysly. Najednou jsem byl klidný. Třas těla i rukou se vytratil. To už jsme s Mikem stáli u jednoho z rozbitých přízemních oken a tma nám dělala příjemné krytí. Uvnitř stálo auto s rozsvícenými světly, která vydávala dost svitu na to, abych dokázal spočítat únosce a také viděl na svého šéfa, který seděl přivázaný na židli. Uspokojilo mě, že ještě nebyl zraněn, nikde jsem neviděl krev, ačkoliv vypadal dost sešle. Nejspíš je netrápí čas, netuší, že stojíme před budovou a mají dojem, že mohou něco dostat z Ackermana i bez násilí.

Neznal jsem tyto lidi, rozhodně to nebyly ty samé gorily jako v šéfově vile a Smith taky nebyl vidět. Přesto jsem slyšel opět stejné otázky.

„Kde je Hanji?"

„Nevím," odpověděl tiše.

„Ale víš, ty hajzle!"

Tenhle už byl netrpělivý a jednu mu vpálil pěstí a zase mu zlomil nos. Slyšel jsem to křupnutí až sem. Otřásl jsem se. Levi stále seděl se skloněnou hlavou, což bylo u něj neobvyklé a nijak na to nereagoval. Seděl, nechal skapávat krev na svou sněhobílou košili na které se tvořily rudé obrazce. Začal jsem o něj mít strach.

„Nebuš do něj takhle, víš že nám to Blondie zakázal."

Kdo je sakra Blondie a proč jim to zakázal? Je přece jedno, jak z něj ty informace vymlátí.

„Neřekne nic, i když jsme ho nadopovali tou sračkou, tak jak to z něj chceš dostat, ty idiote?"

Poslouchal jsem rozhovor únosců a pomalu si skládal v hlavě informace. Píchli mu asi nějakou drogu, aby mluvil, proto ten rezignovaný výraz, je vyjetý. Doufám, že v tom nebylo nic, na co je alergický. Mezi tím se Mike domlouval se svou skupinou, jak provést útok tak, aby to bylo pro ně překvapení a nikdo z našich nebyl pokud možno zraněn.

„Říkal ale taky, že pokud všechno selže, máme povolení mu rozdrtit koule. Je to buzerant, nepotřebuje je, děcka stejně nikdy mít nebude."

Srdce mi poskočilo radostí. Levi Ackerman je gay. Chvíli jsem se jen tetelil nad touto informací, než jsem se vzpamatoval ze své euforie a poslouchal dál.

„Ty seš idiot, co to tady meleš? Vždyť si měl brát Blondieho dceru! Určitě není buzerant a vzpamatuj se – tohle nadhodil jako poslední možnost – úplně poslední možnost! Dobře víš, jak na něm lpí. Určitě z něj nechce udělat eunucha. A neříkal rozdrtit, ale cituji: pocuchat, tak zvolni!"

„Však jen trochu, i tak to bude pořádně bolet!"

„Hele dělej, jak myslíš, ale jestli mu vážně ublížíš, Blondie vykastruje pak tebe, jsi si toho vědom! Jsem netušil, že v tobě dřímá takový sadista!"

„A jak to chceš teda z něj vymlátit, když mu nemůžeme ublížit?"

Vůbec jsem nepobíral, o čem to mluví? Nechápal jsem vůbec nic. Blondie je jako kdo? Kdo na Ackermanovi lpí, a přitom ho dokáže málem přizabít? Seděl jsem zmatený, a hlavně zklamaný, na zemi a vůbec netušil, co si o tom všem mám myslet. Přestal vnímat dění kolem sebe, a zpracovával jsem informace, které jsem se dověděl. Levi se měl ženit! Takže je na holky a já na něj můžu definitivně zapomenout! V tu chvíli ale k mým uším dolehl zvířecí výkřik a salvy výstřelů.