2020 ✔️

Část 42.

ERWIN.

Nikdy v životě nezapomenu na tu bezmoc, když mi to drobné tělíčko umíralo před očima. Měl tak mizivou možnost tuhle bitvu vyhrát, že jsem se s ním už pomalu loučil. Byl napojený na mimotělní oběh, jeho plíce byly v kolapsu a cytokinovou bouři jsem nedokázal nijak zmírnit ani zastavit. Jeho vzbouřená imunita si dělala, co chtěla a pomalu odrovnávala játra i další orgány. Byly to dlouhé hodiny, kdy jsem seděl u jeho nemocniční postele, abych vystřídal svou ženu, kterou jsem zde také nerad viděl. Hanji jsme odvezli k babičce a vůbec nic tenkrát netušila. Dny jsem pak trávil bezradný v laboratoři a zoufale se snažil najít lék, kterým bych Levimu pomohl. Všechno šlo strašně pomalu a vůbec nic se nedařilo. Nic nefungovalo!

Ale vzdát jsem to nemohl! Neumíral jen Levi, ale další lidé všude po světě. Jenže Levi - byl jako můj syn, kterého jsem nikdy neměl, a tak moc jsem si ho přál. Po narození Hanji jsme se se ženou ještě pokoušeli, ale nepodařilo se. Později už jsem tak zklamaný nebyl, Levi byl u nás vlastně skoro nonstop, protože o mámu přišel a otec na něj neměl tolik času, kolik by potřeboval. Vedení obrovské firmy a další výzkumy ho zaměstnávaly a když viděl, jak Levi přilnul k mé ženě, pochopil, že takhle je to ideální. Jemu u nás bylo dobře a v Hanjině mámě viděl i matku svou. Dodnes jí říká mami a nijak mu to nevadí. Je to přirozené. Pak když přišel i o otce bylo jasné, že Levi zůstane s námi. I když nebyl geneticky můj. Vždycky jsem ho bral jako svého syna a dal jsem mu všechno, co jsem mohl. Domov, lásku, sestru, vzdělání...

Svou holčičku samozřejmě taky zbožňuji, zvlášť když se někdy ve třech letech projevila její láska k číslům a pitvání všeho možného.

Za holčičí blbosti jsem ušetřil hodně peněz...

Zkrátka se potatila a to, že vzhledem je celá matka, to je mi upřímně jedno. Nepotřebuji doma blonďatou Barbie, chtěl jsem lékařku a tou se ona stala. Nesouhlasil jsem sice s odvětvím, které si vybrala a vím, že do tohohle ji uvrtal sám Levi, ale co jsem mohl dělat. Měl jsem dojem, že je zaškrtím oba dva. Virologie a epidemiologie - dodnes jsem na ně naštvaný, trošku. Pak oba chytré mozečky ještě zdokonalily své vzdělání, Levi je chemik, Hanji je mikrobiolog. Oba jsou šílení a tvrdohlaví. Mám je rád!

Já jim přece nemohu vyčítat, že si vybrali obory, kterými se zabývali jejich otci celý život. V neposlední řadě mi udělali radost i souhlasem k sňatku, do kterého je tlačila manželka s mou tichou podporou.

To, že jsem se později dozvěděl, že Levi je gay a oba to tak nějak vzdali, mi nevadí. Chápu to. Oba by se v takovémto partnerství jenom trápili.

Jenže pak přišla ta nabídka od Centres for Disease Control a já jsem s tím nesouhlasil. Proč? To přece musí být každému jasné. Už jednou mi děcko umíralo pod rukama a nemínil jsem to zažívat podruhé. Vím, že tenkrát to byla nehoda, která se prostě nestává, ale já jsem si nemohl pomoct. U Leviho - díky jeho špatné imunitě jsem zvlášť chtěl, aby do laboratoře k nebezpečným virům nechodil. Chtěl jsem a celou dobu jsem jej žádal, ať se věnuje pouze vedení a administrativě, nicméně bylo to jako mluvit do skály. A tohle? Tohle byl evidentně zmutovaný virus, který ho před téměř dvaceti lety málem zabil.

Zakázal jsem mu to, ale Levi už je dospělý, má obrovskou firmu a je hlavně tvrdohlavý. Nemohl jsem nic dělat. Když se ale se mnou o tomto pohádala i Hanji, myslel jsem, že je zastřelím oba dva. Hanji stejně jako Levi si dělá co chce, a tak se sebrala a odletěla za Levim. To, že jsem umíral strachy o jedno dítě, to jsem ještě překousl, ale že se do toho vložila i ona a spřáhla se s tím nevděčníkem, to jsem musel řešit.

Vzteky bez sebe jsem přijel na vánoční večírek a při první možnosti jsem si jej odchytil na chodbě.

Prosil jsem ho a žádal, snad na kolenou, ale s ním to ani nehnulo. Stál si za svým, což jsem čekal. Co jsem ale nečekal, že na večírku nenajdu dceru, abych ji chytil za pačesy a dotáhl domů. Dlouho jsem z Leviho tahal, kde Hanji najdu, až jsem se nakonec pohádali. Štěkali jsme se tak, že jsem to s nervy nevydržel. On taky ne a jednu mi napálil. V tu chvíli už u toho byli i mí bodyguardi. Byl jsem vzteky bez sebe a nemyslel jsem, úplně se mi zatmělo a snažil jsem se informaci, kde Hanji schovává vymlátit. Byl v tom vztek, zlost, beznaděj a strašný strach, co všechno se může stát, nejen v laboratoři, ale i odezva čínské tajné služby. Věděl jsem, že to nenechají jen tak být a budou chtít lidi, kteří vytvářejí vakcínu nějak zneškodnit. Přehnal jsem to tenkrát, strašně moc, dodnes si vyčítám, že jsem nebyl při smyslech a tolik jsem dobil svoje dítě. Ale strach o Hanji - o oba dva, mi prostě úplně zatemnil mozek.

Samozřejmě, že další kravinu jsem udělal, když jsem za Levim ještě jednou poslal ty idioty. Totálně to zvorali! Co si mysleli, že je Riviho ochranka nechá být? Když ho unesou před očima jeho tělesného strážce? Hloupí - hloupí a bohužel na svou hloupost doplatili životem. Měli si s Levim v klidu povykládat, popřípadě do něj naprat ten neškodný preparát, který mu měl otevřít ústa, pak ho i s Hanji naložit do letadla a dovézt do Frankfurtu. Já už bych si je pohlídal doma. Zlatá klec, ale bezpečná! Opravdu jsem si myslel, že tyhle dospělé a svéprávné jedince můžu zavřít doma a dát jim domácí vězení. Byl jsem naivní a hloupý, když jsem si myslel, že je takto můžu ochránit před Číňany, kteří by po nich zcela jistě šli. Nic jiného mě ale v zoufalství nenapadlo. Oba si to stejně udělali po svém. Leviho nakonec najatí teroristi z Ruska našli a já nejspíš můžu děkovat jen Erenovi, že Levi žije. Co na tom, že mi dal pěstí, zasloužil jsem si to nejspíš. On zachránil Leviho a dovezl mi ho domů i s Hanji. Teď mě však ještě čeká nelehký úkol, jak Leviho přesvědčit, aby do té laboratoře nelezl. Mohl by své i Hanjiny výsledky dát někomu z mých vědců...

Ale mám obavy, že až se Levi zmátoří, bude to chtít zkusit sám. Budu ho muset pustit, protože by mi zase utekl někam, kde by mu to umožnili. Takhle si pohlídám a to pořádně. Místo Hanji půjdu do laborky s ním a spolu to zvládneme. Musíme! Lidí nakažených novým SARS-Cov2  je čím dál tím více a já vím, že když jsem to už jednou dokázal, teď s Leviho geniálním mozkem to dokážeme taky.

Dnes nic moc nového, ale nemohla jsem si odpustit pohled 'hodného' Erwina. Poprvé jsem v životě jsem taky psala jeho pohled.