2020 ✔️

Část 31.

„Už jsou v troubě, mám čas! Co je s tebou Levi?"

„Nic mi není, jen bych chtěl být sám! Odejdi prosím!" mluvil čím dál tím více potichu. Vím jistě, že se něco děje! Protože v tuhle chvíli v běžné situaci už by na mě hleděl s pohrdáním a z jeho očí by metaly blesky. Zatímco teď ke mně sedí zády, schoulený, jako by se chtěl schovat před celým světem.

Potichu jsem se k němu přiblížil a zezadu jej objal. Neslyšel mě a nečekal to. Překvapeně na mě otočil hlavu a já uviděl jeho šedé hloubky, kterak plavou v slzách.

Tentokrát se neotočil, jen mrknul a dvě perličky se přehouply před spodní řasy a tvořily cestičku po jeho tvářích.

Otřel jsem mu je.

„Proč pláčeš, Levi?" zašeptal jsem. Bál jsem se promluvit hlasitěji, protože jsem měl dojem, že pokud udělám hluk nebo se prudce pohnu, on se roztříští jako stoletý čínský porcelán. Vypadal tak neuvěřitelně křehce, až mě z toho zabolelo srdce. Ukázal mi jednu velmi skrytou stránku své duše a já mám pocit, že to snad ani neunesu.

„Přeci kvůli tomu, že jsem tě odmítl nebudeš plakat,“ nechápal jsem a tohle mi přišlo jediné možné. Ačkoliv je to nesmysl, u něj člověk nikdy neví.

Smutně se pousmál: „Já přece nepláču! Ne kvůli tomu."

Podíval se na mě tak laskavě, až se mi zastavilo srdce a pohladil mě po tváři. Tohle jsem zase nedal psychicky já a neudržel slzy.

„Erene, co blázníš? Stačí, že tu řvu já, okamžitě přestaň! Přikazuju ti to a šéfa musíš poslouchat!" řekl s pobavením v hlase a chytil mě za ruku.

Začal jsem se smát! Se slzami v očích jsem se smál a spadla ze mě strašná tíha. Pak se stalo něco neuvěřitelného. Začal se smát i on. Bylo to neuvěřitelné, jeho smích zněl jako rolničky, lehce a nenuceně a mě se opět do očí nahrnuly slzy, tentokrát dojetím.

„Ty se umíš smát!"

„Samozřejmě."

„Ale já jsem to nikdy neviděl."

„Neměl jsem důvod."

„Levi..." přitiskl jsem ho k sobě do náruče nejsilněji jak jsem mohl. On mě taky objal a šeptl do ucha: „Zvládneme to spolu a jak tohle všechno skončí, nechám tě jít. Budeš pak moct všem tvrdit, že's dokázal rozesmát Leviho Ackermana!"

„Ale Levi, já od tebe nechci odejít!" zhrozil jsem se nad tou myšlenkou.
„Proč ne? Půjdeš zpátky na pozici, kterou jsi měl před tím, tam jsi měl klid a pohodu. Plat ti nechám stejný jako máš teď, zasloužíš si ho za to, co sis tady musel prožít!" odtáhl se ode mě zadíval se mi do očí. Ty jeho byly smutné. Tak smutné, až mi srdce usedalo.

„Víš Erene, já bych chtěl, abys byl šťastný, a to v mé blízkosti nikdy nebudeš. Sám víš, jak jsem nesnesitelný a arogantní, už nedokážu být jiný, zkoušel jsem to, vážně, nejde to!" povzdychl si a vstal.

„Erene!" vykulil oči.

„No," hlesl jsem a stále přemýšlel nad jeho slovy, které mi hlava prostě odmítala přijmout. Mám tady před sebou doktora Jakylla a pana Hyda.

„Erene! Mám pocit, že se ti muffiny spálily!"

„Ale ne!" vystřelil jsem z postele a běžel zachránit, co se dalo.

Málem jsem se spálil, když sem tahal plech z trouby, ale musím uznat, že Levi má dokonalý čich a bylo to tak tak. Byly, pravda, trochu ožehnuté, ale jíst se daly.

Věnoval jsem se plně svému výtvoru, a tak jsem ani nezaregistroval, že za mnou stojí můj utrápený šéf.

„Můžu si jednu vzít, vypadají skvostně!" pochválil mi je, ačkoliv vypadaly otřesně. Nejenže byly trošku do černa na povrchu, ale ještě poté, co jsem je vytáhl, tak klesly a teď vypadaly jako dělové koule.

„Nevypadají a nemůžeš! Jsou horké, bolelo by tě břicho!"

„To už nechej na mě," řekl chladně a nehledě na mé protesty, vzal do každé ruky jednu a šel si sednout ke stolu.

„Ty prostě nikdy nebudeš poslouchat dobré rady, že?" skoro jsem si dupnul.

„Ne, já poslouchat nebudu, jsem zvyklý, že všichni poslouchají mě," zahuhlal s plnou pusou horkého muffinu a pokrčil rameny. V očích mu ale hrály čertovské plamínky. Ty tam byly slzy a on si se mnou zase hrál.

Ovšem tahle hra mě začínala docela bavit.

„Mně je to jedno, až budeš v noci skuhrat, tak za mnou nechoď plakat! Víš dobře, že bys ode mě slyšel jen větu – já jsem ti to říkal!"

„No jo, budu si to pamatovat a teď bych si s dovolením vzal ještě jednu, jsou výborné!" natáhl se, aby ukořistil další nevzhlednou hroudu, ale já jej plesk po ruce.

„To máme na zítra na cestu, tak se kroť, copak jsi nevečeřel?" začal jsem bránit nevychladlý plech svým tělem.

„Tak se jimi udav!" odcházel uraženě nahoru ke svému pokoji.

„Ale Levi..."

Chová se někdy jako malé dítě. Rozmazlený spratek! Probůh – ještě, že mi nedokáže číst myšlenky, za tohle by mě asi zabil. Ale je to pravda. Byl asi vychovávaný jako v bavlnce, nic mu nikdo neodepřel. Ve firmě všichni skáčou, jak on pískne a nejspíš i v soukromém životě. Nedivím se, že nemá žádného přítele. Může být vůbec někdo tak tolerantní, aby mu odpouštěl všechny jeho výstřednosti?

Já bych byl ochoten, možná bych ho dokázal i změnit. Ale ne – na to si nejspíš moc fandím. Sice dneska brečel, ale to jsou jen nervy, tahle izolace a všechno s tím spojené. Vsadil bych se, že tohle bylo první a poslední, kdy se nechal vidět takhle zranitelný, a to bych si měl hodně dobře zapamatovat, protože s největší pravděpodobností už nikdy neuvidím jeho úsměv a slzy? Za pár dní budu přemýšlet, jestli to nebyl pouhý sen.

Zítra odtud odjedeme a on opět před celým světem bude ukazovat jen tu chladnou masku.

Já ale přesto vím, že jeho duše skrývá citlivou strunu a bude jen na mě, abych na ni dokázal jemně hrát tak, aby se ukázala, ale aby to pro něj nebylo bolestivé.

Jenže, to by se mě nesměl zbavit a mám dojem, že to stejně udělá, protože jak víme, co on si umane, to provede.

Nicméně naše mise, o které nevím ani zbla, ještě neskončila, takže mám možná šanci jej přesvědčit, že já jsem ten jediný a pravý na to, abych mu dělal ochranku jak tělesnou, tak i duševní.

Dnes už za ním nepůjdu, s tímhle odmítnutím se musí vyrovnat sám, ale mohl bych se projít.

Je krásná noc, na nebi miliony hvězd. Sedl jsem si a terasu a hleděl na nebe. Je to nádhera. Vzpomínám na ten večer, když Leviho unesli, kterak jsem ve městě zíral na oblohu a přál si zahlédnout alespoň jednu hvězdu. Tenkrát jsem si přál být někde, kde jsou vidět hvězdy. Možná bych si měl dávat pozor na svá přání. Na druhou stranu, když nad tím tak přemýšlím tohle byl nejúžasnější měsíc mého života. Nepochopitelné, po těch útrapách, co jsem si prožil, ale přesto tolik vzrušení a pár krásných chvil, které jsme spolu prožili, bylo víc, než za celý můj život.