2020 ✔️

Část 57.

Pandemie dosáhla vrcholu, tedy alespoň jsme v to doufali. Léčivo, které našli Levi s Hanji bylo úspěšně otestováno a fungovalo téměř na každého nemocného. Očkováni byli postupně všichni lidé, kteří byli v rizikové skupině, včetně Leviho. Lidstvo začalo nad coronavirem vyhrávat. Levi tvrdil, že tohle možná ještě není konec. Virus může zmutovat, stejně jako mutuje obyčejná chřipka, ale také naznačil, že je velká pravděpodobnost, že virus sám vymizí. Tvrdil, že uměle vytvořené viry nemají velkou životnost, a i když se tento tváří, že má velké svaly, jednou se nejspíš vyčerpá a zmizí.

Já si vozím prdel v nejnovější Audině Q7, protože, jak všichni víme, když si něco Levi usmyslí, tak se toho nevzdá, a nakonec jsme to auto šli vybírat spolu. Přijal jsem ho nejenže by mi nedal pokoj, ale taky – jak by asi vypadalo, kdyby přítel jednoho z nejbohatších lidí ve Státech jezdil v odrbané, sto let staré, mazdě. Uznal jsem, že mu nemohu dělat takovou ostudu a nakonec, samozřejmě s patřičným brbláním, jsme se jedno odpoledne vydali do autosalonu. Líbí se mi, že není příliš okázalé, ale přesto je luxusní a hlavně bezpečné, což se Levimu hodně zamlouvalo. Což ovšem moc nechápu, když on sám nejraději jezdí v papírových sporťácích. Já mám však rád vysoká SUV, která stejně jako sporťáky dokáží vyvinout parádní rychlost.

Tu motorku mám taky, ovšem moc si ji neužiju, protože Levi má o mě šílený strach a zakazuje mi ji. Je fakt, že jezdím jako prase, uznávám!

Už na okruhu, když mě viděl, zhodnotil, že tohle malému klukovi nepatří do rukou a hned ujišťoval prodejce, že tuhle Yamahu zcela jistě nebereme a jestli nemá náhodou na skladě nějakou s omezovačem rychlosti.

Naopak já byl nadšený a koupil si ji. Měl smůlu, neměl na ty poukazy psát moje jméno. Na cestě jsem jí byl projet jen jednou, a to s ním za zadkem, takže to nebyla žádná sranda, protože na mě zezadu pořád hulákal, ať zpomalím. Nechápu ho! Vždyť má v garáži taky dvě silné mašiny.

Když jsem se však na tohle zeptal, odpověděl mi: „Byl jsem sám, nebál jsem se o nikoho, ani o sebe, že bych snad někomu chyběl, ale teď, všechno je jinak a já zažívám takové strachy, o jakých se mi nikdy ani nesnilo. Strach o tebe..."

Teď se dívám na svého hrdinu, který spí jako nemluvně. Málokdy jsem měl tuto možnost, ale poslední týdny pro něj byly velmi stresující, málo spal, a to ani nemluvím o tom, jak málo spí poslední noci. Už čtyři dni si užíváme samotu na chatě v Aspenu a po nocích se věnujeme výzkumu našich těl – tak by to jistě řekl Levi. Já bych však řekl, že jsem objevil osmý div světa. Jeho tělo duši, srdce, zdá se mi, že jsem se snad ocitl v pohádce nebo krásném snu.

Zírám na jeho tvář, jako bych viděl živou Monu Lisu a žasnu nad každou linií, každou drobnou vráskou, dlouhými řasami, které jsou sklopené a jemňoučce se třesou, snad nějakým pěkným snem, drobný nosík, který dokáže pokrčit, když se mu něco nelíbí a rudé rty, které jsou vymodelované na to, aby je člověk líbal. Černočerné ebenové vlásky, které mu přerůstají přes oči – do těch vždycky rád zabořím prsty a stále žasnu nad tím, jak jsou hebké a jemné. Spí na boku a objímá rukou malý polštářek. Ještě naposledy jsem se podíval do jeho téměř až dětsky nevinné tváře a konečně jsem se odhodlal se od toho výjevu odtrhnout a jít dělat snídani. Kdyby mě chytil, jak na něj civím, asi bych dostal pořádný kartáč. Tedy, ne že bych si z toho něco dělal...

Snídani jsem měl za chvíli a vlítnul jsem do ložnice, že spáče vytáhnu z postele, ale ta byla, jak nijak, dokonale ustlána a spáč nikde.

Levi stál před chatou a díval se na zelené vrcholky hor. Objal jsem jej zezadu a políbil na krční tepnu. Vím, že je tam citlivý, vím už téměř vše o jeho těle, protože za ten týden, co jsme se sem zašili, jsme v podstatě jako králíci. Čtyři dny z toho času propršelo a my místo naplánovaných výletů seděli v chatě u krbu a deskovky jsme opravdu nehráli. Buď stále v posteli anebo na sobě přilepení jako reklama na Pattex.

Jsem šťastný, vážně, a i když si Levi občas neodpustí uštěpačné poznámky, já většinou nezůstanu pozadu. Ne, že by z toho měl velkou radost.

Teď se ale mému laskání nepoddával a dál zasněně hleděl do dálky.

Já se však nemínil vzdát. Milování s ním bylo jako droga, nemusel bych jíst ani spát, stačil by mi jen on, jeho slova lásky, ač musím uznat, že ty dvě kouzelné mi od té doby už nikdy neřekl. Nevadí mi to! Svými činy i jinými slovy, tím, nakolik se dokázal v mé přítomnosti změnit z něj cítím tolik lásky, že tato slova nejsou potřeba.

Nyní mě ale jeho pevné tělo, na které jsem byl přilepený opět přivádělo k šílenství. A to i jindy ve chvílích, kdy se mě nedotýkal. Byl jsem unešený celou jeho osobností, která byla úplně jiná v soukromí se mnou.

Povídal mi o svém dětství, odpovídal na všechny mé otázky, smál se, mračil, rozčiloval a popichoval mě, byl vtipný i smutný a všechno tohle jsem mohl číst v jeho očích. Jako by se mi otevřel jiný svět, jiná dimenze. Udělal pro mě první, poslední, skoro jsem ani mluvit nemusel, on to vycítil. Přesně takový, jako o něm mluvila Hanji. Nemíním toho však nějak využívat, vím, že takhle se změnil jenom z lásky ke mně a tímto mi prokazuje velkou důvěru, kterou bylo pro něj celé roky velmi těžké někomu dávat. Bylo mu kdysi ublíženo a já vím, jak je v tomhle křehký.

Tohle všechno ukazuje jen mně. Všude jinde – ve firmě, v restauraci, na ulici, venku i ve vile, pokud tam jsou další lidé je to zase ten bez emoční MUDr. Rivaille Ackerman, tvrdý byznysmen.

Tímto, jak se mi otevřel jen ukazuje, jak moc mi věří, jak moc mě miluje a já jen doufám, že jeho důvěru nikdy nezklamu. Vím totiž, že by ho to zabilo.

Nicméně teď pořád doufám, že mé neposlušné rty na jeho krku udělají své, on mě popadne za ruku a dotáhne do ložnice nebo kamkoliv jinde.
Je mi to jedno, klidně by si mě mohl vzít přímo tady na terase.