TRANSFORMERS - Křehká přání

NEČEKANÉ SETKÁNÍ

Obrázek - Sillard říká otci: ,,Tati, pojď, na tohle už není čas." ,,Jistě," na to on. ,,Jen jsem se chtěl ještě - -" ,,TATI!!!" Starší mech zabručí: ,,No vždyť už jdu, Silly..."
*********************

Char, tajná základna

     Červené světélko bliklo ještě jednou.

,,Cesta je volná," šeptl Sillard k otci. Na jeho i na své ruce aktivoval maskování. Bylo podobné tomu, co měli na lodi; jeho osobní zlepšovák. Vzal již existující technologii a pohrál si s ní tak dobře, že je nezachytily ani Cyklonusovy zesílené dálkové senzory. Emitory maskování pak jen zmenšil tak, aby je mohli použít i jednotlivci. Když vyrobil prototypy, zničil nákresy a všechny ostatní důkazy o existenci něčeho takového.

     Emitory neuměly jen maskovat, bylo to komplexnější zařízení; zároveň dekódovaly frekvenci silového pole a hologramů, ukrývajících základnu před vnějším světem, pokud se jim poslala správná data. Frekvence se měnily, každý pár strážných dostával jinou. Jejich přátelé nyní poslali tu jejich a miniaturní počítače v emitorech přijaly data.

     Cesta ven byla volná.

     Sillard potvrdil strážným příjem bliknutím zeleného přesně směrovaného paprsku, vzal otce za loket a opustili území základny.

     Prošli oběma bariérami bez potíží, vnořili se do blízkého lesa. Na nebi se objevily první známky blížícího se svítání.

Vědec zakopl a Sillard ho jen tak tak chytil.

,,Opatrně. Nesmíš se zranit, čeká nás dlouhá cesta."

     Šli asi hodinu, když ticho lesa přerušilo ječení sirén.

,,Zatraceně, už na to přišli...." Zaklel potichu Sillard.

,,Co budeme dělat, Silly?"

,,Nenajdou nás, tati, jsem si jist. Pozměnil jsem ještě frekvence maskování oproti tomu původnímu." Pak ještě roztrpčeně dodal: ,,Víš, co to znamená, že? Chtěli nás... víš, co.... A my tam nebyli...."

     Víc nestihl říct. Nad krajinou proletěly maskované letouny a les křížem krážem prošpikovaly střely. Nevyhnuly se ani místu, kde se zastavili oba uprchlíci.

     Když stroje zmizely, v lese nastalo mrtvolné ticho.

*****

Char, divočina

     Devovi se podlomily nohy. Klesl na kolena u Predacončiny hlavy. Něžně sevřel její obličej do svých dlaní. Nereagovala. Byla studená jako led.

,,Rix.....," vydechl. ,,Střelko, že je naživu...?"

      Lékařka poklekla z druhé strany. Přejela nad Ostarix skenerem. Data, která se na něm ukázala, ji rozesmutnila. Příliš mnoho poškození, plus zranění, která by se jí napravovala těžko. Divila se, že ještě nezemřela. Musela mít velice silnou jiskru. Jenže....

,,Ano, žije. Nechápu, jak, ale ano."

,,Prosím.... Prosím...." Devovi selhal hlas. Nemusela být génius, aby věděla, co chce. Povzdechla si. ,,Dobře. Něco zkusím." Neměla tu sílu mu říct, že to bude jen dočasné.

     Sáhla do kufříku, co si vzala s sebou, vytáhla injektor s připravenou energonovou posilou a vstříkla směs do Rixina krčního kabelu. Obyčejný Transformer by proletěl stropem; jenže Predaconka byla veliká a velmi, velmi slabá. Chvíli tedy trvalo, než pootevřela oči.