Violacea

5. kapitola

„...Vždyť je to ještě dítě." Vyštěkne někde v dálce mužský hlas.

„Ne, Clinte, není to dítě." Odpoví někdo o něco klidnějším hlasem.

„Dobře, ale to pořád nemění nic na tom, proč bysme jí měli zavřít do cely jako nějakého zločince." Odpovídá opět mužský hlas.

„Vždyť někoho zabila!" Dojde druhému hlasu trpělivost. Zaslechnu nějaké kroky a v zorném poli se mi objeví černé boty.

„Promiň, ale teď ještě nemůžeme riskovat." Šeptne někdo u mě a já opět cítím známé štípnutí na krku a všechno se mi propadá do temnoty. „Zrovna ty bys měla vědět nejlíp jaké to je, Nat-..." Zaslechnu než svět zmizí úplně.

Zdá se to jako pár minut, když se znovu probouzím. Pokoj vypadá až moc sterilně a vedle postele stojí jen jezdící křeslo a jedna další židle v nejvzdálenějším rohu místnosti. Nic víc, nic míň.

Všimnu si, že na sobě mám cizí oblečení a trochu se zděsím nad představou, jak moc se mnou ty lidi museli manipulovat, aby mě vůbec dostali sem a nebo dokonce převlékli.

„Haló?" Šeptnu do ticha místnosti a chvilku vyčkávám. Nikdo se neozve. Čím déle si místnost prohlížím, tím divnější mi všechno přijde. V rohu zahlédnu téměř okem nepostřehnutelné blikání. Sledují mě.

V dalším rohu zase vidím něco co připomíná reproduktor.

„Z jednoho vězení do druhého." Vzteknu se potichu a zamračím se do kamery, doufajíc, že mě slyšeli.

Určitě mě slyší. Lehám si zpátky na postel a zavírám oči. Určitě teď čekají, kdy mi dojde trpělivost, chtějí, abych se rozzlobila. Cítím to.

„Slyší nás?" Ozve se z ničeho nic z reproduktorů a já vystřelím do sedu takovou rychlostí, že překvapím i samu sebe.

„Ne." Odpoví někdo.

„A vidí nás?" Ptá se opět někdo.

„Ne, jsou to polopropustná zrcadla." Odpovídá opět hlas s klidem. Takže mě opravdu sledují a ne jenom tou hloupou kamerou.

„Udělala už něco?"

„Před chvilkou se probudila."

A opět se rozhostí ticho. Mám takový pocit, že jsem právě obrátila celou funkci toho reproduktoru.

„Jak se jmenuje?" Zeptá se klidný hlas, který předtím vše tak trpělivě vysvětloval.

„Andreea." Zamumlám aniž bych si to uvědomila a na druhé straně se rozhostí ticho.

„Říkal si, že nás neslyší." Šeptne hlas.

„Nemá nás slyšet."

„Jdu tam." Řekne hlas odhodlaně.

Z ničeho nic se jedna strana pokoje otevře a dovnitř vstupuje Natasha Romanonová. Stále má na sobě černou uniformu a u pasu se jí houpe zbraň. Pozorně si mě prohlíží něž dojde k židli a posadí se na ní. Stále mě tiše pozoruje a čeká než se odvážím sama.

„Proč jste mě unesli?" Zeptám se, když mě ticho začíná iritovat.

„Zachránili." Opraví mě okamžitě.

„Momentálně v tom nevidím rozdíl." Pokrčím rameny a znovu se rozhlédnu po místnosti, abych se ještě víc utvrdila ve svých slovech.

„Tohle jsou jenom bezpečnostní opatření." Zvedne se ze židle a projde se po místnosti.