Violacea

6. kapitola

Slyším elektrické hučení všude kolem mě a fascinovaně pozoruji světýlka, která lítají ze strany na stranu a skenují každý centimetr mého těla.
Zvenku zaslechnu občas Bruce, který se mě snaží utěšovat, abych mu tuhle hračičku nerozbila jako tu celu předtím.
Před očima se mi objevuje Natasha. Ve skle zahlédnu odraz Wandy, jak pozoruje Natashu nehybně ležící na nemocničním lůžku.
„Doufám, že bude v pohodě." Šeptne Wanda a najednou se v odraze objeví i Pietro.
„Natasha má tuhej kořínek. Zítra kolem oběda už bude v pohodě." Bere jí Pietro chlácholivě kolem ramen. Wanda si povzdechne a opět se zahledí do nemocničního pokoje. „Natasha se zblázní až se probere se zlomenou rukou." Šeptne Pietro ještě.
„Myslím, že Natasha bude vůbec ráda, že se probere." Opáčí okamžitě Wanda.
Lůžko se okamžitě vysouvá a já cítím svůj zrychlený tep.
„Andreeo, pojď, posaď se." Podepírá mě Bruce a pomáhá mi do sedu. „Dýchej, Andreeo, všechno je dobrý." Chytá mě pevně za ruce. Snažím se ho poslechnout a v klidu se nadechnout, ale nejde to.
„Natasha-..." Hlas se mi láme a já se opět přerývavě nadechuji.
„Natasha je v pořádku. Dýchej se mnou." Názorně mi předvádí, jak se mám nadechovat, ale jediné co vidím před očima je Natasha bezmocně ležící na lůžku.
Začnu horlivě vrtět hlavou, slzy se mi opět formují v očích. „O-ona.... umře." První slza se převaluje přes okraj a dýchání je s následujícím zvlykem o něco horší. „Kvůli mně." Vzlyknu. Nechci mít na krku další smrt.
„Andreeo, poslouchej..." Drží mě Bruce za ruce a já cítím, jak mi je silně tiskne. „Potřebuju, aby ses uklidnila, prosím." Další o něco silnější stisk mě přivádí opět k němu. Jeho obličej se mi rozmazává pod dalším návalem slz. „Posloucháš mě?" Ptá se trpělivě.
A já horlivě přikyvuji.
„Soustřeď se, ano?" Pozoruje mě a stále nepovoluje stisk na mých rukou. „Chci, abys mi popsala tři zvuky, které slyšíš." Kývu, že rouzumím, ale nemůžu se soustředit.
„Nic se neděje." Uklidňuje mě. „Jenom mi řekni, co slyšíš."
S několika dalšími nádechy jsem donucena se zaposlouchat do zvuků. V dálce slyším troubení aut. „Auta." Šeptám.
„Dobře, ještě dva zvuky." Kývne na mě s úsměvem.
Poslouchám a snažím se přijít, co je to otravné hučení, které slyším. „Zářivky." Vydechnu, když mi to dojde.
„A poslední zvuk?" A já skoro slyším, jak si oddechl s úlevou.
„Slyším tebe." Opětuju mu pohled.
Usměje se na mě a jeho stisk povoluje. „Jak se cítíš?"
Chvilku zvažuji svou odpověď. „Líp." Řeknu nakonec.
„To je dobře." Odstupuje ode mě a přejde ke svému stolu, aby se kouknul na obrazovku a trochu se zamračí. „Budu ti muset vzít krev, potřebuju se na něco podívat, souhlasíš s tím?"
Přikyvuji a čekám než se ke mně vrátí s injekcí. Snažím se udržet klidnou hlavu a uklidňuju se tím, že kdyby mi chtěl Bruce ublížit už by to dávno udělal. Bruce mi odebírá krev s takovou lehkostí, že pomalu nic necítím.
„Jak jsi to věděl?" Zeptám se, když si odebraný vzorek dává podivného přístroje.
„Co přesně?" Usměje se na mě.
„To s těmi zvuky, jak jsi věděl, že mě tím uklidníš?" Pozoruji ho při práci, jak něco horlivě datluje do klávesnice.
„Ah, tohle... Podobná technika se používá při panických záchvatech." Krčí rameny a studuje stále něco v počítači. „Také jsem jí používal na sebe."
„Protože máš panické záchvaty?" Ptám se snažící se pochopit, co tím myslí.
Pobaveně se zasměje. „No, to není úplně správný výběr slov." Ťukne na desku ležící na stole a na jedné z několika dalších obrazovek se promítne starší záznam nějaké demolice. Nejdřív mi trvá než vše v nahrávce rozeznám. Po obrazovce se pohybuje obrovská ramenatá zelená nestvůra ničící všechno, co potká.
„Co je to?" Ptám se ho zmateně.
„To je můj panický záchvat." Usměje se zahanbeně a když vidí, že stále nechápu pouští se do vysvětlování. „Tohle je výsledek jednoho z mých nevydařených pokusů a vystavení mého těla silnému gama záření. Říká si Hulk. Je to-... Někdo by asi řekl, že je to taková moje superschopnost, ale já bych řekl, že je to spíš prokletí. Takže se neboj. Nejsi jediná, kdo má problém všechno tohle ovládat." Kysele se zasměje a podívá se po mně, když ho stále nevěřícně pozoruji.
„Ale nemusíš se bát... My dva, teda já a Hulk, teď žijeme v takové symbióze." Uklidňuje mě a pokusí se o úsměv.
„Proč mi tohle všechno říkáš?" Ptám se po chvilce, když vidím, jak se pod mým zkoumavým pohledem Bruce ošívá.
„Myslel jsem, že když uvidíš, že nejsi jediná, kdo má potíž se sebekontrolou, tak že se budeš cítit o něco líp." Odkašle si a brýle si posune o něco výš po kořeni nosu.
Dlouhou dobu je ticho, které ruší jen hučení počítače.
„Díky." Šeptnu a usměju se na něj.
„Za málo." Opětuje mi úsměv a najednou se rozjede tiskárna a vyleze z ní několik papírů. Bruce si je bere do ruky a zamračeně si je prohlíží. Pak zavrtí hlavou. „To není možný."
„Co se děje?" Ptám se.
„Dej mi chvilku." Stále zamračeně pozorující papíry mě nechává v laboratoři samotnou a odchází.
Rozhlížím se kolem a pak nakonec pohledem skončím u velkého okna a vyhlížím z něj ven.
O takovémhle výhledu se mi snad ani nikdy nezdálo, západy slunce odtud musí být úžasné.
Moje vlastní tělo mnou maličko škubne.
„Co tím chceš říct, že je to naše příbuzná?" Ozve se Wanda stojící hned vedle mě.
„N-no.... Odebral jsem jí krev a jediná shoda, která mi vyjela jste byli vy dva." Odkašlává si Bruce nervózně.
„To přece není možné." Vrtí hlavou Wanda.
„Ale tím by se vysvětlovali ty divné vize." Začíná Bruce. „Vaše mutace musí být propojené a to, že jste sourozenci pravděpodobněji ještě o něco víc to propojení utužuje. Dávalo by to smysl." Pokyvuje si Bruce hlavou.
„To snad ne." Šeptne z mých úst Pietrův hlas.
„Co?" Podívají se na něj oba.
„To ale znamená, že už nejsem nejstarší."