Violacea

11. kapitola

Další ráno bych více než sradostí ocenila, kdyby mě Natasha upozornila na ohromný bolehlav, který mě čekal.
Bylo to otřesné a já se zapřísáhla, že už nikdy víc.
Převalovala jsem se na posteli sem a tam, abych alespoň trochu ulevilo třeštící bolesti, ale bylo mi to k ničemu. Každých několik desítek minut jsem se zvedala, abych si doplnila skleničku s vodou, protože jsem měla otřesně vyprahlé hrdlo. Takhle to pokračovalo do brzkých odpoledních hodin než jsem se rozhodla, že se osprchuji a dám trochu dohromady. Sprcha se z mých normálních deseti minut protáhla na dvacet, ale alespoň jsem se po ní cítila trochu svěžeji a bolest hlavy už také ustupovala do pozadí.
„Pietro Maximoff se blíží k vašemu pokoji, slečno, mohu mu udělat povolení o vstupu?" Roznese se koupelnou hlas Friday, když si zrovna čistím zuby.
„Jistě." Zamumlám s plnou pusou než si odplivnu a následně i vypláchnu pusu.
„Ty jo, vypadáš strašně." Objeví se najednou ve dveřích mezi koupelnou a pokojem.
Naoko mile se na něj usměju. „Ty jo, ty seš dneska obvzlášt milej."
Nadzvedne trochu dotčeně bradu a pak zvedá ukazováček. „Upřímnej." Opraví mě.
Projdu kolem něj do pokoje a zastavím se u skříně, než mi dojde, že tady pořád je. „Čemupak vděčím za tvou návštěvu?"
Pietro s úsměvem hupsne do mojí neustlané postele a rozvalí se tam. Až teď si všímám, že se jeho klasický outfit změnil do něčeho trochu sportovnějšího.
„Půjdeš s náma trénovat? Víš... Bydlíš tu s náma, což asi znamená, že nakonec budeš i jedna z nás, takže bys s námi měla asi i trénovat a tak." Krčí rameny, zatímco se uvelebuje na posteli.
„Neovládám svoje schopnosti natolik, abych s nimy mohla trénovat." Obracím se zamračeně čelem ke skříni.
„Já vím, ale tak na misích nemůžeš vždy používat svoje schopnosti. Musíš se naučit spoustu jiných věcí." Nenechá se odbít.
„Na misích?" Otáčím se na něj s pozvednutým obočím.
„No jasný, co sis myslela? Že je tohle nějakej tábor pro mutanty a tamty?" Mávne ke dveřím, očividně poukazující ke všem ostatním, kdo nebyl on, jeho sestra nebo já.
Povzdechnu si, protože mi dojde, že tohle je předem prohraných boj a že Pietro neodejde dokud mě odtud prostě nedostane do tělocvičny. Pravděpodobně by mě tam stejně dotáhl i kdybych řekla ne.
A tak teď společně vcházíme do obrovské haly, kde se k nám obrací všechno pohledy, které v tělocvičně jsou.
Vzadu v rohu zahlédnu Wandu s červenou září kolem rukou, jak na mě pokývne na pozdrav a tak jí kývnutí oplatím.
Natasha spolu Clintem o kus dál u střelnice, ačkoliv to vypadá, že jediný, kdo tam trénuje je Clint a Natasha musí jen pozorovat.
A napravo od nás postává vysoký ramenatý blonďák s dvěmi dalšími.
„Co tady dělá?" Ozve se blonďák a vykročí směrem k nám.
„Přišla s námi trénovat." Udělá k němu Pietro krok, čímž mě nenápadně posouvá za sebe.
„Řekl jsem, že dokud nebude ovládat svou sílu, tak můj tým neohrozí." Říká pevně blonďák a po chvilce mi dochází, že mi o něm Bruce říkal, jmenuje se Steve.
„Já se ale nikoho ohrožovat nechystám." Zamračím se a postavím se vedle Pietra. Chápu, že to myslel dobře, ale nepotřebuju, aby mě někdo chránil. Až teď si všímám, že je oproti mě Steve naprosto obrovský.
Všichni v místnosti se přesouvají tiše k našemu kolečku. Všímám si, jak si za Steve stoupá muž snědší pleti a muž s delšími vlasy. Je to skoro jako nějaká bojová formace, jakoby by byli připraveni proti mě vystartovat hned při jakékoliv známce odporu.
„Opravdu?" Podívá se na mě Steve chladně. „Něco podobného si řekla i Natashe, než si jí prohnala sklem takovou silou, že může být ráda, že má jen zlomenou ruku." Stevův tón je výhružný, plný respektu a zároveň káravý a vzbuzuje ve mně pocit viny. Střelím pohledem k Natashe, která stojí dost blízko na to, aby všechno tohle slyšela, ale nevypadá, že by se chystala jakkoliv do naší konverzace zasáhnout.
„Za tohle už jsem se omluvila." Cedím skrz zatnuté zuby.
„Ale zlomenou ruku jí to nezahojilo, viď?" Oplácí mi Steve chladný pohled.
„Steve, Andy pro nás není hrozba." Stahuje mě Pietro opět za sebe, takže trochu vrávorám na svých nohách.
Steve obrací svůj ledový pohled k němu. Už-už ho chce dlaní strčit do hrudi, aby ho odsunul pryč, ale v místnosti se červeně zaleskne a Stevova ruka zůstává zastavená v půlce pohybu a svaly se mu napínají, jak se snaží s červenou silou bojovat.
„Nešahej na mého bratra, Steve." Zavrčí zlostně Wanda, která přechází blíž k našemu kruhu.
Steve po ní střelí výhružným pohybem, ale než se stačí semlít cokoliv dalšího, tak se do toho rychle vkládá Clint:
„Tak to by snad stačilo!" Odstrukuje od sebe Pietra a Steva na délku svých paží. „Wando..." Koukne na ní přes rameno a čeká než spustí ruce zpět podél těla. „Andreea může trénovat se mnou." Prohlásí, když když si je jist, že po sobě ty dva nevystartují.
„Andreea by se měla především naučit ovládat svoje schopnosti, Clinte." Ozve se muž s delšími vlasy a až teď si všímám, že má železnou ruku.
„No..." Povzdechne si Clint. „Ať se vám to líbí nebo ne, seržante Barnesi, Andreea jednoho dne bude součástí našeho týmu. A bude se muset naučit i spousty jiných věcí než ovládat svoje schopnosti." Přechází ke mně a popostrkuje mě pryč odtud zpět ke střelnici.
„Agente Bartone." Zastavuje ho Steve.
Clint se na něj otáčí a zastaví se.
„Pokud se někomu něco stane, budete to mít na svědomí vy." Oznamuje mu Steve a nakonec se od nás odvrací pryč.
„S tím počítám, Kapitáne." Kývne na něj ještě a opět mě začne strkat ke střelnici.
„Slib mi, že tady nevyhodíš nic a nikoho do vzduchu." Zamrmlá ke mně cestou, na které se k nám připojuje i Pietro s vítězoslavným úsměvem.
„To ti slíbit nemůžu." Zamumlám skoro neslyšně.
„Tak se o to alespoň pokus." Řekne vážně, ale v očích mu pohrávají jiskřičky pobavení. Clint bere do ruky zbraň, zkotroluje zásobník a vkládá mi jí do rukou, ale ještě předtím než si nasadím ochranné brýle a sluchátka, tak říká: „Neber si to, co řekl moc osobně. On se nás jenom snaží chránit. Prostě mu jenom dokaž, že ti může věřit a nedělej hlouposti." Pousměje se a já jen kývnu a Clint se pustí do vysvětlování postoje a uchopení zbraně, přičemž Pietro nás opouští, aby si šel zaběhat.