Violacea

12. kapitola

Naše trénovací skupina se většinou skládala ze mě, Pietra, Wandy, Clinta a občas se na nás přišla podívat Natasha nebo Bruce. Bylo to o pár týdnů později, kdy měla Natasha dokonce i po rehabilitacích a mohla se k nám v trénování přidat. Nikdy nás nenechali v tělocvičně s Pietrem nebo Wandou samotné, vždycky nám dělal alespoň jeden ze dvou agentů dozor. Clint mě učil střílet a ačkoliv jsem si myslela, že mi to jde, tak Natasha mě vždy přesvědčila o opaku. Pokaždé si našla nějakou věc, kterou bych měla vylepšit, byla jsem ráda za jakoukoliv pomoc, ale občas to byla taková malá hloupost jako o něco výš napnuté ruce než je mám mít a to mě dokázalo vytočit.
„Takováhle malá chyba tě může stát i život." Opakovala Natasha pokaždé, když mi něco vytýkala.
A přesně tak to udělala i teď, když mě několika obratnými pohyby složila na žíněnku, kdy se jen prázdnou tělocvičnou rozlehlo zadunění. Zaslechla jsem jak si Pietro někde bolestně syknul, protože mu došlo, že tenhle pád a stejně tak i několik předchozích nebyli úplně nejpříjemnější.
„Vstávej." Vyzve mě Natasha, když stále na rozdýchávám svůj pád.
„Už trénujeme skoro dvě hodiny." Zaúpím zoufale.
„Ano, a vůbec se nesnažíš." Odpoví chladně.
„Cože?" Zvednu se do sedu a dotčeně se na ní podívám.
„Slyšela jsi mě." Napije se vody a poté flašku pokládá zpět na zem. „Šup." Tleskne rukama.
Otráveně se zvedám na nohy a zaujímám prkený bojový postoj.
„A snaž se trochu." Mrkne na mě, když zvedá pěsti do výšky.
Útočím jako první, ale Natasha mou ruku s naprostou lehkostí odráží a zasazuje mi ránu do žeber, které jsem jí tak krásně svým útokem odkryla. Sykám a vrávorám do strany, přičemž Natasha na nic nečeká a sasazuje další ránu do obličeje, kterou jen tak tak stíhám vykrýt, ale přesto se mi podlomí kolena a já padám na všechny čryři. Natasha se napřahuje k dalšímu úderu, který by mě jisto jistě poslal k zemi úplně.
„Dost! Přestaň! Červená!" Vyjeknu vyděšeně záchranné slovo, které jsme si domluvily, kdyby to prostě bylo moc.
Natasha si povýšeně odfrkne a odstupuje ode mě. „Bojíš se, že tě uhodím." Vyčte mi okamžitě.
„Divíš se mi?" Vyštěknu na ní nepříjemně a cítím, jak se mi vaří krev.
„Tvůj postoj je příliš prkený, rány zasazuješ bezhlavě, nedáváš do nich sílu." Vyjmenovává další chyby. „Tohle by tě na misi m-...."
„Mohlo stát život, já vím!" Přerušuju jí okamžitě a sedám si na paty.
„Tak proč s tím nic neděláš?" Zamračí se na mě.
Její otázka mnou projede jako led, až me zamrazí vzadu na krku.
„Ne, každýho vycvičili k vraždění lidí!" Vrátím jí o něco hlasitěji a zatínám ruce v pěst.
Zelené oči jí potemní a zabodávají se do mě jako nůž. Došlo mi, že tohle bylo moc, ale já měla takový vztek.
„Protože tebe k tomu rovnou vytvořili." Zasadí poslední slovní ránu a já začínám vidět rudě.
Cítím, jak mi v uších pumpuje krev a jediné na co se dokážu soustředit byl vztek, který mnou momentálně cloumal a podivné šimrání na konečcích prstů.
Pietro byl však pohotový natolik, že když si všiml mírného poblikávání všech žárovek nad našimi hlavami, byl hned u Natashi a popadl jí za pas, aby jí dostal co nejdál ode mě. Zatímco ke mně přiskočila Wanda a jedním pohybem rukou kolem nás vytvořila červenou stěnu, kterou nás ohraničila.
„Andreeo, poslouchej mě..." Oslovila mě a udělala ke mně několik kroků, zatímco jsem se opírala o ruce, opět na všech čtyřech a snažila se všechno tohle prodýchat.
„Jsem tady s tebou." Tentokrát už byla u mě a pomalu si klekala, bála se, že jakýkoliv pohyb by mě mohl vylekat natolik, že bych opět vybouchla a Wanda možná zajistila bezpečí díky své moci ostatním, ale pořád tu stála se mnou. „Andy, ty tohle nechceš." Mluvila dál, snažila jsem se poslouchat, ale šlo to čím dál tím hůř. „Vím, že to zvládneš." Jedna její ruka se objevila na mém rameni. Zdálo se mi jakoby její dotek chladil moje vztekem rozpálené tělo. Zářivky nad našimi hlavami šíleně problikávaly a já cítila, jak si moje tělo pomaličku bere všechnu tu energii. Kolem rukou mi opět skoro až zářila fialová.
„Věřím ti." Šeptne Wanda. Věří mi. Pomaličku mi docházela její slova.
„Přesně tak." Bylo to jakoby mi četla myšlenky, ale možná to také poznala tím, když se moje napnuté svaly maličko uvolnily. „Teď jsme rodina." Šeptá skoro neslyšně, ale ví, že jí slyším. „A ty nám nechceš ublížit. Jsme v tomhle s tebou." S hlubokými nádechy se opět zvedám na kolena, Wanda pozorující každý můj pohyb a koutky se jí zvedají do úsměvu a jemně na mě pokyvuje. „Dokážeš to." Vtahuje si mě do objetí, ačkoliv se mi kolem rukou stále mihotá fialová mlha. Moje tělo na ní spíš padá než abych jí objetí oplatila, ruce tisknu do pěstí a s hlubokými nádechy cítím, že i mysl se začíná opět zaostřovat.
Všímám si, že Wanda už kolem nás dávno neudržuje červenou stěnu a jen mě silně tiskne k sobě a hladí mě zlehka po zádech.
„Přesně tak, dýchej. Hezky zhluboka. Jsem tu s tebou." Opakuje tiše. „Vím, že mi nechceš ublížit, nikomu z nás."
Všímám si, jak mlha kolem prstů pomalu mizí a tak Wandě silně objetí oplácím.
„Zvládla to." Ozve se za námi Pietro a já se konečně pomalu vyprošťuji z objetí, o něco klidnější. „Ovládla ses." Usmívá se na mě.
„Ale jen díky Wandě." Řeknu a pousměju se na ní.
„Ale udržela jsi se." Tiskne mi konejšivě rameno. „A to je pokrok." Usměje se.
Přikyvuji a pak se zamračeně otočím na Natashu, která postává opodál. „Já vím, já vím." Zvedá ruce v obranném gestu. „Ale tys taky nebyla nejmilejší." Poznamená.
„Promiň." Omluvím se.
„Taky jsem tě nechtěla rozhodit, omlouvám se." Kývne na mě.
Pietro mi pocuchá vlasy a odejde opět ke svému trénování. Wanda mi ještě jednou tiskne rameno a také se vrací ke své předešlé činnosti.
„Chceš pokračovat nebo už raději ne?" Ptá se Natasha opatrně.
„Ne, musela bych ti znovu zlomit ruku, abych se cítila líp." Odpovím ironicky.
„Moment, moment..." Zastavuje mě, když se zvedám z žíněnky. „Tentokrát bych ti měla něco zlomit já. Ať jsme si kvit."
„Jo, to se opovaž a příště tě prorvu betonovou stěnou." Podívám se na ní vážným pohledem, než se mi tvář rozšíří v pobaveném úsměvu a Natashe se na tváři také objeví úsměv než zahlásí: „Červená."