Už uměl běhat. Sedm let. Sedm let od té doby co jsem viděl jak jeho dlaň krvácí mojí chybou.
Moje skrýš v koruně stromů se zlepšila. Jakási hodná duše zde postavila malý domek, ve kterém jsem klečel a pozoroval zahradu.
Stalo se to pro mé tradicí. Navštěvovat tohle zvláštní dítě a těšit se z jeho radosti.
Každým rokem byly jeho paže a nohy delší, silnější a jeho tvář krásnější.
Lidský život letěl tak rychle.
Dole na zahradě se ozývaly hlasy dětí, které nesmyslné pobíhali kolem. Jen jedno bylo podivně tiché. Chlapec, seděl u plotu a v klíně měl položeného psa.
Chvíli jsem ho pozoroval. Zjevila se mi jeho jméno. Min Yoongi.
Otočil hlavu.
Díval se na mě. Cítil jsem to. Ale nic neudělal. Odvrátil zrak a dál hladil psa po huňaté hlavě.
Jen tahle chvíle nepozornosti.
Moje strašná chyba.
"Kdo jsi?"
Vyděšeně jsem se otočil ke vstupu do domečku.
Taehyung na mě udiveně zíral.
"Nikdo. To se ti zdá."
"Ne. Já tě znám." Na tváři se mu objevil úsměv.
Natáhl ke mě levou ruku.
A najednou se z něj ozval výkřik. Když se rukou pustil žebříku, ztratil rovnováhu a náhle padal.
Rychle jsem zbystřil a mávnutím ruky ho vhodil do domečku.
Podíval jsem se na jizvu na jeho dlani.
Rychle jsem se vypařil a naprosto zapomněl mu vymazat vzpomínky. Možná jsem ani nechtěl.
Ten večer jsem měl dojít pro další úpis.
Pan Min zaujatě sledoval pergamen.
"Musím vás varovat. Stojí vám to za život syna?"
Muž se uchechtl a pergamen podepsal. Venku uhodil blesk a já nervózně polkl.
Tae a teď i Yoongi.
