"Bratře, co to prosatana děláš? Za bílého dne!"
Cukl jsem sebou, ale neodtrhl od Taeho zrak.
"Sleduju to dítě."
Ucítil jsem, jak se ke mě Jimin přiblížil. Usedl vedle mě na střechu.
"To dítě." Otočil jsem se na něj. Ukazoval na zahradu, na dva kluky co seděli v trávě a hráli si se psem. Tae se postupem času s Yoongim opravdu sblížil. Dělali vše spolu.
"Min Yoongi."
"Je překrásný."
Pozorně jsem si prohlédl Jiminův výraz. Rudé oči se mu leskly a plné rty nechal pootevřené v úžasu.
"Baví mě to Jimine. Dělá mě šťastným pozorovat, jak ten kluk roste."
"Proč zrovna on?"
"Je jiný."
Jimin se zasmál a drcl do mého ramena.
"Všichni jsou stejní."
Yoongi pozvedl hlavu. Díval se přímo na Jimina. Jimin to zaregistroval a ani se nepohnul.
Yoongi se usmál a Taemu sdělil, že se cosi nachází na střeše.
Když jsme se na sebe s Taem zase podívali, usmál se a zamával.
Než jsem stačil zamával nazpět, v rameni se ozvala ostrá bolest a Jimin nás nechal zmizet.
"Proč si to udělal?" Neobtěžoval jsem se skrývat před Jiminem rozhořčení.
"Protože nás viděli, pitomče! Jsou to lidi! Co kdyby... ne, musíš s tím přestat!"
Uvnitř jsem pocítil zklamání. Vztek. Smutek.
"Ne."
"Co si mi to řekl?"
"Já... já chci vidět, jak vyroste."
"Je mu deset! A víš co se stane za sedm let-"
"No právě Jimine."
Mezi našimi pohledy vládlo nebezpečné napětí. Nehodlal jsem si jím nechat rozkazovat.
Po chvíli Jiminův pohled povolil.
"Budu s tebou. Aby ses nedostal do problému."
"Ale Jimine-"
"Už jsem řekl."
