Ráj plný slunečnic | Stein27

21. část- ,,Tohle nejsi ty. Tohle není Petr, kterého jsem poznala."

Odletěly jsme spolu do světa slunečnic...

Při odchodu z pokoje jsem se podívala Peťovím směrem a musela jsem se smát. Jelikož měl vlasy rozcuchané na všechny strany a špatně zaplé knoflíky u košile.
,,No moc se nesměj." Podíval se na mě a poupravil mi rozcuchané vlasy.

Sešli jsme dolů, kde do rytmu hudby všichni poskakovali a smáli se. Protlačily jsme se ven s tančícího davu do obýváku, kde jsem ucítila smrad. Podívám se na Péťu a tomu se v mžiku zvětšily zorničky. Na pohovce seděla vysmátá Bonnie a pár dalších lidí, jako jediná držela mezi prsty ubalenou cigaretu. Podle Petrova výrazů jsem pochopila, že je to tráva. Petr bez jakého koliv slova šel za ní a sebral jí cigaretu z ruky, potom šel za mnou a mezi tím si po cestě třikrát potáhl. Podal mi ho, ať si potáhnu též, ale já jsem odmítla.
,,Prosím princezno." Podíval se na mě smutným pohledem.
,,Ne. Já si nedám díky. Nepamatuješ, jak to dopadlo minule?"
,,Prosím." Pohladí mě po vlasech.
,,Dobře." Otráveně jsem dala oči v sloup.
Potáhnu a rozkašlu se, když to udělám po třetí je mi zvláštně, ale krásně. Po chvíli, ale uslyším různé hlasy okolo mě, které volají o pomoc. Stejně tak, jako slyším své srdce, které bije, jako o závod.
,,Musím jít na záchod." Řeknu a chytím si čelo.
,,Jsi v pořádku?" Zeptá se.
,,Jo asi jo." Zalžu a odcházím z místnosti. Stratím rovnováhu, jelikož mě ta cesta dosti zmohla. Je mi mdlo, ale nakonec jsem toaletu našla. Zamkla jsem za sebou dveře a netrvalo dlouho a veškeré jídlo, co jsem dnes snědla bylo v záchodové míse. Všechno se mi mlží a hlasy v mé hlavě jsou stále intenzívnější. Vezmu telefon a přemýšlím, komu mám volat o pomoc. Zuzka by mi nějak nepomohla, jelikož je určitě po dlouhém a únavném týdnu s Calinem. V kontaktech narazím na člověka, který mě napadl, jako druhý. Byl to Mari, ale potom jsem si řekla, že ho raději nebudu zatěžovat svými problémy. Někdo zaklepe na dveře.
,,Chvilku." Zavolám a klepání utichne, když se konečně dostanu na nohy jdu otevřít. Je za nimi Bonnie.
,,Já jen jestli je vše v pořádku." Zamumlá.
,,Jo nebo vlastně ani moc ne." Přidržím se zdi, když klopýtnu. Bonnie mě chytí.
,,Asi by jste měli už jít." Pohladí mě po zádech.
,,Jo to asi jo. Neviděla jsi Petra?" Zeptám se.
,,Je dole." Kývne hlavou směrem do obýváku. ,,Počkej." Zastaví mě, když jsem na cestě ze schodů. ,,Chtěla jsem se ti jen omluvit za to, jak jsem se tam dole chovala. Víš já jen nechci, aby sis prošla tou bolestí, kterou jsem si procházela já." Prohrábla si vlasy. Vzala jsem jí za ruku a ona se usmála.
,,Co se mezi vámi přesně stalo?" Vím to od Petra, ale chci to slyšel i z její strany. Rozhlédne se a táhne mě do koupelny.
,,Potkali jsme se na jeho koncertu, kam mě vzala kamarádka. Ze začátku byl moc milý, ale po nějaké době začal ke mě domů stále chodit pod vlivem alkoholu nebo drog a jeho slova mezi dveřmi byly pokaždé "Chci tě hned teď." Já jsem se mu samozřejmě odevzdala. Potom to přešlo do extrému neustálých hádek. Kvůli němu jsem ztratila rodinu a své přátele, jelikož když jsem neměla stejný názor, jako on uhodil mě. Byla jsem drobná, takže šly vidět modřiny na mém těle. Můj starší bratr si toho všiml a začal mi říkat, ať to sním skončím jinak na to doplatím, ale já jsem byla zaslepená láskou k němu." Utírá si slzy z tváří. ,,Teď si asi říkáš, že jsem mohla odejít, ale když bylo ráno a on vystřízlivěl. Omlouval se mi a díky jeho sladký řečím jsem mu odpustila a uvěřila jeho slibům, když říkal, že už se to nebude opakovat. Pohádala jsem se kvůli němu s bratrem a nastěhovala se k němu. To bylo ješte horší, jelikož jednoho dne přišel ve stavu, který jsem ještě u něj neviděla a doslova mě vyhodil ze svého pokoje se slovy "Nikdy jsem tě nemiloval a byla jsi hodně naivní pokud sis myslela opak." Ale v jeho očích jsem viděla beznaděj, která vůbec nepotvrzovala to, co říkal. Věděla jsem, že mě nechce nechat odejít, protože mu v té chvíli slzely oči, což jsem u něj ještě neviděla." Nemůžu uvěřit tomu, že momentálně chodím se stejným člověkem o kterém mi tady povídá. Podívá se na mě a já se vydám jejím směrem. Utřu jí slzi a obejmu. Chvíli pláče, ale potom mě od sebe odtáhne. ,,Ale ty chvíle, když jsme se nehádaly byly nádherné." Usměje se a já v téhle chvíli netuším, co mám dělat. Jelikož se bojím, že mi udělá to samé, vždyť já mu taky opouštím velmi rychle. Díky jeho sladkým rečím, polibkům.
,,Vypadáš hodně vyčerpaně, tak pojď jdeme najít Petra, ať můžete jít." Vezme mě kolem ramen, když vejdeme do obýváku. Všimnu si Petra, který je úplně mrtvý. Je zajímavé, že si povídá s nějakou dívkou. Přiznávám, že jsem se načapala, jak žárlím.
,,Tak jo kočko drž se." Obejme mě, když si všimne, jak se na něj dívám. Odejde a já jdu k Petrovi, který je opatrný rukou o zeď.
,,Péťo začíná mi být trochu zle. Půjdeme prosím?" Pozoruju, jak se na mě dívá výrazem arogance.
,,Fajn." Pokrčí rameny a kelímek, který drží dá dívce. Vezme mě kolem ramen. ,,Nemusíš žárlit jen jsme kecali, jelikož se jí líběj moje písničky." Motá se mu jazyk stejně, jako nohy.
,,Nežárlím." Lžu, ale přeci se mu nepřiznám.
,,To určitě." Odfrkne.
,,Hele musel ses takhle zřídit, když si vědě, jaká cesta nás čaká domů?" Ptám se ho, když  ho chytím, jelikož klopýtl. Měla jsem, co dělat, abych neztratila rovnováhu.
,,Přestaň se chovat, jako moje chůva, takovej sem a nezměním se, tak to prostě pochop." Zvíší hlas a vyvleče se mi ze stisku.
,,Tak promiň, že mám o tebe strach." Zamumlám.
,,Jo tak strach." Zasměje se. Chytí mě za zápěstí hodně silně.
,,Pusť mě to bolí."
,,A víš, co ti řeknu na to, že máš o mě strach? Nevěřím ti to. Já tě ve svým životě nepotřebuju." Jakmile to dořekne cítím, jak se mi do očí tlačí slzy. O tomhle mluvil Mari. Myslela jsem si, že to nějak půjde přežít, ale tohle mě hodně zranilo.
,,Tak mě pusť!" Vykřiknu. On to udělá.
,,Jsi takovej arogantní debil." Jemně do něj strčím, aby ustoupil a já mohla odejít. Neotáčím se, když zajdu za roh domu Petr mě doběhne a přitiskne zápěstí na zeď.
,,Sakra Petře pusť mě. Bolí to." Zuřím, jelikož  má silnější stis, než před chvílí.
,,Odvolej, co si řekla před chvilkou." Mám z něj strach.
,,Odvolej to!" Vykřikne a já sebou cuknu.
,,Tohle nejsi ty. Tohle není Petr, kterého jsem poznala." Cítím, jak mi slzy stékají po tvářích. Vůbec ho nepoznávám. Jeho výraz se rázem změní, když to vyslovím. Pustí mě a vjede si prsty do vlasů. Jdu k němu a vezmu mu tváře do dlaní. ,,Nic se naděje vždyť poslední, co umírá je naděje." Zašeptám s úsměvem a slzami v očích. Zakýve hlavou do boků a chytí mi ruce, aby mohl sundat s tváří ty mé.
,,Běž." Zamumlá.
,,Cože?" Úsměv mi z tváře zmizí.
,,Běž domů!" Zvíší hlas. Ustoupím o krok v zad a běžím od něj, co nejdál. Mé pocity nejdou v téhle chvíli vůbec popsat. Vzpomenu si na Mariho slova, že mi dokáže hodně ublížit. Měl pravdu ta bost na mé hrudi neskutečně bolí.

------------------------------------------------------------------
Chtěla bych zítra vydat další kapitolku. Uvidím, jak to budu stíhat, ale máte se na co těšit.🖤🌻