Ráj plný slunečnic | Stein27

42.část - ,,Nikdy nezapomenu."

,,Je tu jistá pravděpodobnost, že by v tomto případě mohlo dojít ke ztrátě paměti."

Nepříjemná bolest na hrudi se mě v tuto chvíli zmocní.
,,Cože?" zamumlám tiše skrze slzy.
,,Je mi to moc líto, ale bohužel došlo k narušení dlouhodobé paměti, která uchovává důležité informace získané v průběhu života, je zdrojem veškerých vzpomínek. Za to krátkodobá spolu se senzorickou pamětí budou v pořádku."
,,Máte vodu?" požádám ho, když se chytím za čelo.
,,Jistě." kývne a podá mi láhev s vodou.
Její celý obsah vypiji.
,,Dobrá zpráva je, že není jeden s kritických stavů. Bude mít problém si vzpomenout na to, co se dělo posledních pár měsíců." oznámí mi klidně a mě se o to přitíží. Jelikož jsme se před těmi posledními měsíci seznámily a prožily tolik nádherných chvil.
Kývnu.
,,Jste celá bílá." šokovaným výrazem mne pozoruje.
,,Chci jít za ním." zamumlám. Nedokážu si představit, že bych dokázala být bez něj.
,,To asi nepůjde."
,,Prosím." zaprosím.

,,Máte deset minut." pohrozí, když mě pouští dovnitř.
,,Děkuju."
Stojím vedle jeho postele a hladím ho po bílých vlasech. Z pocitem totální beznaděje ho chytím za ruku a stisknu, tak pevně, že mám pocit, jako bych mu zlomila všechny kosti. Opravdu došlo na Markova slova, když říkal, že si mám na Petra dávat pozor. I Bonnie měla pravdu v tom, že mě zničí. Je možné, že i přesto všechno, co mi udělal ho stále miluju? Je opravdu hrozné, že i přesto všechno čím jsme si prošly a že toho bylo. Se vše, jako lusknutím prstu rozpadne na milion malých kousků. Největší bolest pro mne bude ta, že se vzbudí a nebude vědět, kdo jsem, ale i přesto mi něco v mém srdci říká, že se nemám vzdávat.
,,Nikdy nezapomenu." zašeptám mu do ucha s pocitem viny, který od té nehody pociťuji neustále.
,,Musíme už jít." upozorní mě doktor.
,,Proč mě s ním nenecháte déle?"
,,Za chvíli ho převezmeme na sál." objasní.
,,Dobře." kývnu a dám Péťovi pusu na čelo.

,,Proboha, co se stalo?" zděsí se Calin při pohledu na mě.
,,Já už to nezvládám." zoufale odpovím, když mu vpadnu do náruče.
,,Hlavně klid, ano?" uklidňuje mě hlazením po zádech. ,,Pomalu se nadechni a řekni mi, co řekl."
,,Péťa se možná vzbudí a nebude si vůbec nic pamatovat, co se týče jeho a mě." oznámím mu skrze slzy.
Z jeho očí jde v tuto chvíli vyčíst strach.
,,Jak?" pozoruje mě.
,,Prostě ten šok neunesl. A skrze to množství alkoholu a drog v krvi."
,,Proboha." zamumlá nešťastně. ,,Pojď ke mě." přitiskne mě do pevného objetí. Je to opravdu úžasný člověk. ,,Nemůžeš bejt sama. Ne zrovna teď. " šeptne mi do vlasů.
,,Ne to je dobré. Já zrovna v teď potřebuju být sama." zamumlám. ,,Odvezeš mě domů?" podívám se mu do očí.
,,Dobře." kývne. Vím, že nesouhlasí, ale bude se muset smířit s tím, že si potřebuju srovnat myšlenky. Holt budu se muset smířit s tím, že je konec.

Každý den bez něj je pro mě utrpením, když tu se mnou není, jakoby část mě nebyla. S tátou jsme si to vyříkali a já mu všechno pověděla. Byl hodně překvapený, ale nakonec mi vše prominul. Mohla jsem se mu vybrečet na rameni, což mi dosti pomohlo.
Mia se mi omlouvala a veškerou vinu házela na sebe. Trvala na opaku, i když jsem jí řekla, že za to nemůže.

Mia s tátou sedí na terase a pozorují Laurinku, která si hraje se Sunny. Miin hlasitý smích, úsměv Laurinky a tátova radost, kterou jsem neviděla hodně dlouho. Mi opravdu chyběli. Vše mi připadá, jako za starých časů, kdy můj život byl dá se říct v normálu. Ale i přesto nelituju, že jsem poznala jeho. S ním jsem se cítila volná a dělala jsem zakázané věci. Každá vteřina strávená s ním byla pro mě vzácná. Nikdy nezapomenu na to, jak se mračil při čtení zpráv v telefonu. Soustředěnost, kterou věnoval převážně hrám v pokru s mým tátou. Jeho ďábelský úsměv při každé stupidní narážce. Každý jeho dotek na mém těle, který ve mě vzbuzoval žár a chtíč. Díky, kterým husí kůže pokryla celé mé tělo. Jiskru v oku, kterou měl pokaždé, když jsem ho líbala na krku. Nervozita a stres, když měl jít zpívat před lidmi na koncertu. Dělání psí očí, když mě chtěl k něčemu přemluvit. Překrásný úsměv, rozcuchané vlasy, modré oči ve kterých jsem se topila. Ze všeho nejkrásnější byl, ale jeho hlas, který jsem milovala.
Možná všechno to měl být, jen sen a on to opravdu byl. Moc krásný sen. Lepší jsem si ani nemohla přát.

Rozhodla jsem se, že budu chvíli bydlet u táty. Vyjdu schody, každý kousek mého pokoje byl propojen se vzpomínkami na Péťu. Křeslo, ve kterém sedával pokaždé, když jsem se převlékala a bez mrknutí oka pozoroval, každý můj pohyb. Povzdychla jsem si s pohledem na velkého medvěda sedícího na posteli. Hlavou mi proběhl nádherný večer oslavy mých devatenáctých narozenin, které jsem slavila s Péťou. Hodím tašku plnou věcí pro Sunny na postel a jdu ke skříni, abych si mohla vzít věci na převlečení. Jelikož si jdu dát koupel a všechno ze sebe smýt. Na stole spatřím Péťův deník, kde se tu vzal? Vezmu ho ze stolu a lituju popsanými stránkami. Na tváři mi vykouzlí úsměv texty, které jsou napsané v době, kdy jsme byly spolu.
,,Mari, můžu dál?" zaklepe na dveře táta, tím mě vyplaší a já ho upustím.
,,Jo jasně." řeknu, když ho zvednu ze země.
,,Mari, chtěl jsem se ti omluvit za to, co jsem ti řekl." povzdychne si a posadí se na postel.
,,O čem to mluvíš?" nechápavě se na něj podívám.
,,O mámě. Řekl jsem ti..."
,,Ještě, že to neslyšela máma." doplnila jsem ho dříve, než to stihl doříct. ,,Tati to je v pohodě." sednu si vedle něj. Chápu to. Byl naštvaný a v té chvíli člověk nedokáže posoudit, co ublíží tomu druhému.
,,Ne. Poslouchej mě. Jsi úžasná, laskavá a hlavně silná holka. Opravdu. Věř nebo ne. Přes to všechno, co ti život připravil ses dokázala vzchopit. Jsem na tebe pyšný holčičko moje." dá mi pusu do vlasů a obejme mě. ,,Máma by na tebe byla pyšná." zašeptá mi do vlasů a já cítím, jak se mi do očí hrnou slzy.
,,Mám tě moc ráda tati." zamumlám.
,,I já tebe, zlato moje." hladí mě po zádech. ,,Tak já půjdu zpět za holkama, kdyby cokoliv jsme na zahradě." řekne, když se odtáhne.
Kývnu.
Dá mi pusu na čelo a zmizí ve dveřích.

Je opravdu ten nejlepší táta, jakého jsem si mohla, kdy přát. Vezmu Péťovo tričko spolu s kraťasy. Popadnu telefon a mířím do koupelny, kde si nepustím vanu.
Ponořím se do horké vody a zavřu oči, když v tom mi přijde zpráva.

Calin

Petr se probral.

------------------------------------------------------------------
Po zhruba šesti dnech jsem zpět s novou kapitolkou🖤🌻 Je to převážně kapitolka plná vzpomínek🌻🖤

Takže nechám to na vás, jestli chcete poslední kapitolku, ano už je opravdu poslední, rozdělit do dvou kapitol, nebo jen jednu, ale dlouhou🌻🖤

Jestli mám být upřímná bude mi chybět příběh Mari a Péti🌻🖤 Ale tak všechny příběhy musí jednou skončit🌻🖤 Doufám, že se příběh líbil🌻🖤

Tak u další kapitolky ahojky!🌻🖤