Courage |H.S| ✅

7.

,,Tak, kam to bude?" zeptám se, když dosednu na sedadlo řidiče u červeného Volva a strčím klíčky do zapalování. Přes sedačku se otočím, abych viděla na Zabijáka, jak se roztahuje přes celé zadní sedačky a mračí se přes zpětné zrcátko na Naomy, která mu pohled intenzivně oplácí.

Když si všimne, že se na něj dívám, věnuje svůj pohled mně a neuniká mi, jak se jeho mimika zásadně mění. ,,Stačí zpátky k tomu obchodu, mám tam auto. Předtím u něj stáli poldové, takže jsem neměl šanci se k němu dostat," řekne a vyhrne si rukávy svého černého trička. Sleduju, jak postupně odkrývá četná tetování a pobaveně se zaculím, když uvidím, že má na předloktí růži, podobnou té mé.

,,Není to nebezpečný? Je to jen chvíle a určitě tam ještě budou," zpochybňuju jeho rozhodnutí a on zamyšleně pokýve hlavou.

,,Sráči," uleví si znechuceně a vyroluje i druhý rukáv. Odhaluje tím další části potetované pokožky, po které kloužou mé oči.

,,Nenapadla tě policejní stanice?" vloží se do toho Naomy, které mě propaluje nehezkým pohledem. Vlastně myslím, že kdyby pohledy uměly zabíjet, už oba ležíme mrtví pod sedačkama.

,,Být tebou, mlčím," sjede ji děsivě chladným tónem a ji to zarazí zpět do sedačky. Složí si ruce na hrudi a její tváře se nafouknou jako pouťové balónky. ,,Odvez mě do té hospody, Charlie mě tam schová, než se to uklidní," otočil se zase na mě. Znovu mi neunikla změna tónu. Zamračila jsem se tak, že se mi mezi obočím utvořila mělká vráska a stočila jsem se zpátky dopředu. Nijak jsem to už nekomentovala, jen jsem otočila klíčkem v zapalování a uvedla tím auto do chodu. Zařadila jsem zpátečku a za pomoci zpětných zrcátek docouvala až k místu, kde jsem se mohla dobře otočit. Už ne tak zběsilou jízdou jsme se vraceli k náměstí, které jsem objela, abych mu mohla zastavit těsně před vchodem do hospody a snížila tak riziko toho, že ho někdo uvidí.

,,Vystupovat," zavelím, když auto ustane v pohybu. Sleduju přes zrcátko, jak se nemotorně snaží dostat své mohutné a dlouhé tělo z nízkého a ne moc prostorného vozidla.

,,Máš to u mně," mrkne na mě ještě před tím, než zabouchne zadní dveře a sleduju, jak se rychlým krokem dostává až ke dveřím do hospody a následně za nimi mizí.

S hlasitým povzdechem se otočím na Naomy, která má na tváři zamračený výraz.

,,Uvědomuješ si, že jsme právě pomohly hledanému zločinci a maříme tím policejní vyšetřování? A tím pádem jsme se z nás stávají komplicové?" rozčilovala se a zase máchala rukama ve vzduchu, aby svým slovům dodala důraz. Na tváři se mi pohrával pobavený úsměv, protože jí zkrátka nešlo brát vážně, i když jsem si plně uvědomovala pravdivost jejích slov. 

Tohle byl vrchol všeho špatného, co jsem kdy udělala. Zapletla jsem do pár nedobrých věcí, ale v životě jsem nelhala policii a nepomáhala zločincům. Možná to bylo kvůli tomu, že jsem k němu cítila určitou vděčnost za to, že mě jel hledat když se dozvěděl, že jsem se ztratila.

,,Nikdo se to nedozví, jasný?" uklidňovala jsem ji a znovu se rozjela, abych mohla zaparkovat blízko obchodu.

Když jsme vešly, znovu mě zasáhla vůně knih a kávy, která tu obklopovala každičký kout, každou spáru. Za pultem sedí teta, která si podpírá hlavu a oči má zapíchlé do knihy, kterou má před sebou. Až zvuk zvonku ji donutí, aby svůj pohled zvedla a šťastně se usměje, když vidí, že to jsme si.

,,Jsem ráda, že jste se mi vrátily obě živé," zasměje a vloží do knihy záložku před tím, než ji zavře a uloží do šuplíku. Falešně se tomu zasměju a přehodím si delší vlasy na jednu stranu. I Naomy se usmívá, ale je špatná herečka, takže jde lehce poznat, že v pořádku není. Naštěstí tetina upovídaná povaha ji nedovolí se zaobírat nečím takovým a hned pokračuje v hovoru, ,,Volal mi Reece, že večer se koná nějaká firemní sešlost. Nebude vám vadit, že budete doma samotné? Můžete si pustit nějaký film a drbat kluky," sama se zasměje vlastnímu vtipu, ale zdá se být nervózní jako puberťačka, co se ptá mamky na svolení.

,,Jen jdi a užij si to. My to zvládneme," ujímám se slova dřív než Naomy a následuju ji do kumbálu.

,,Zavírat se má za hodinu, ale myslím, že se nic nestane, když zavřete o nějakou chvíli dřív," usmívá se a přitom si uklízí věci do kabelky. Spokojeně se usmívám nad vidinou svobody, byť jen na pár hodin.

,,Neboj, my to zvládneme. Nejsme děti," postrkuju ji nenápadně ke dveřím.

Dostaly jsme ještě kázání o tom, co si máme dát k večeři, že bude na telefonu a jak nám moc děkuje. Když se za ní konečně zavírají dveře, s ďábelským úsměvem se otáčím na Naomy, která stojí za pultem.

,,Nebudeš se mnou koukat na film, že ne?" ptá se a zvedá zvědavě obočí.

,,Kolik nám je, abychom v pátek večer seděly doma a koukaly na film?" nechápavě taky zvedám obočí. Její rezignovaný výraz mluví za vše a začíná přepočítavat kasu, aby se mohla tržba uklidit.

Já odcházím do kumbálu, kde z kabelky tahám pudr a v tenké vrstvě ho nanáším na lesklý nos a bradu. Poté ještě řasenkou přejíždím řasy a vlasy si pořádně pročešu, aby znovu získaly ztracený objem.

,,Co máš teda v plánu?" vyleká mě Naomy, když tiše, jako duch, vstupuje do malé místnosti. Sleduju ji, jak peníze v látkovém sáčku ukládá do spodního šuplíku psacího stolu a klíč následně schovává na rám velkého obrazu.

,,Půjdeme do té hospody," odpovídám bez zaváhání a beru svou kabelku.

,,To ne," řekne znechuceně, ale i tak mě následuje, když opouštím obchod a ona za námi ještě zamyká. Klíče hází do malé kabelky, která se jí houpe u boku a zkouší vzít za kliku, jestli je pořádně zamčeno. Rozhlížím se po malém náměstí a úlevně zjišťuji, že po Shelly ani policistech nikde není ani památky.

Pomalým krokem se rozchazím k podloubí, pod kterém se schovává ona hospoda. Naomy si stále něco mumlá pod nos, ale následuje mě.