37.

3.5K 170 13
                                    

Harry's pov

Prudce otevřu oči, když mi žaludek začne dávat najevo, že jeho obsah půjde brzy ven. Rozhlédnu se okolo sebe a chytím se za hlavu. Tisíce jehel mi propichují mozek a každý pohyb přidává další bolest. Pomalu mi dochází, že nejsem doma. Sedím v křesle u Charlieho v komoře. Na stole mám připravené dvě tablety, dopis a vodu. Okamžitě je zapiju a natáhnu se pro kus papíru.

Jel jsem domů. Vzadu je odemčeno. Jsi debil. - Liam

Zmačkám to a hodím na zem. Znovu se opřu a zavřu oči. Najednou se mi začne promítat celý včerejší den jako špatný film. Vodopád, lež, Abbie, vodka. Mám chuť si nakopat prdel za to, co jsem jí řekl. Nikdy mi neuvěří, že jsem to nemyslel vážně. A možná je to dobře, kdyby se dozvěděla pravdu, k ničemu by to nebylo, za měsíc se vrací do Ameriky a už se nikdy neuvidíme. Prohrábnu si vlasy a hlasitě si oddechnu. Vztek mi koluje místo krve a cítím naprostou bezmoc. Mělo by mi být úplně jedno, jak se cítí. Vždycky je mi to jedno, tak proč ne teď? Užírá mě pocit, že by se kvůli mně trápila. Pamatuju si její výraz, když na mě křičela, když řekla, že by mě nejradši nikdy nepotkala. Tolik bolesti v jejich očích by nezpůsobilo pouhé naštvání od kamaráda. Nevyznám se v ní a už vůbec se, kurva, nevyznám v sobě když jsem s ní.

Abbie's pov

Zhluboka se nadechnu a upravím si sportovní podprsenku, kterou nosím jen na běhání. Stellon vedle mě už nervózně přešlapuje. Omotám si vodítko pevně okolo ruky a dám se do lehkého klusu. Dlouho jsem neběhala a moje fyzička je díky cigaretám a alkoholu naprosto mizerná, ale potřebuju si vyčistit hlavu a běh je na to zaručeně nejlepší.

Slunce už se blíží k západu, když vbíháme do lesa, který je kousek za domem, ale světlo by mělo být minimálně ještě pár hodin. Poslouchám uklidňující zpěv ptáků a šumění malého potoka, u kterého se Stellon zastavil. Všechny ty zvuky, ten klid, mi připomínají včerejší ráno a jeho. Přijde mi, že čím víc se na něj snažím zapomenout, tím víc se mi vkrádá do hlavy. Naštvaně kopnu do velkého kamene, ale hned toho lituju, když mi palčivá bolest projede celou nohou. Stellon se na mě dívá, jako by se chtěl smát a nakonec se mi svalí k nohám. Chvíli ho hladím na břiše a ztrácím se ve svých myšlenkách.

Když se rozhlédnu okolo nás, les se zdá být temnější a já upřímně nevím, kde jsme. Vyběhnu na vyšlapanou cestu, která připomíná tu, po které jsme se sem dostali a doufám, že je to ta správná. Tma se pomalu vkrádá do lesa, zatímco se snažíme najít cestu ven, ale chvílemi mám pocit, že se jen víc a víc ztrácíme. Pálí mě plíce od rychlého běhu a bolest v poraněné noze se stupňuje. I Stellon už vypadá, že je na pokraji sil a dlouhý jazyk mu visí ven.

Po další hodině konečně přicházíme na kraj lesa. Úsměv mi však mizí, když před ním chybí domy, které byly předtím krásně vidět. Není tu nic. Jen velká louka a panorama města hodně daleko. Sednu si na zem a složím si hlavu do dlaní. Slzy mi začínají padat z očí, aniž bych k tomu měla pořádný důvod. Cítím se tak psychicky unavená. Jediné, na co dokážu myslet je Harry a bolest, kterou díky němu poslední dva dny cítím. Chybí mi, i když by neměl. Stellon mi položí hlavu na nohy a jeho oříškové oči jako by se mi snažily říct, že bude všechno v pořádku. Dám mu pusu na čelo a pohladím po hlavě, než se zvednu a otřu si z tváří zbytky slané vody. Scházíme po louce dolů a srdce mi poskočí, když se dostaneme na cestu. Znamená to, že se blížíme někam, odkud si budu třeba moct alespoň zavolat.

Žaludek se mi nepříjemně svírá, když klesáme po cestě a já se nemůžu zbavit pocitu, že jsem tudy už někdy šla. Rozhlížím se a ve tmě zkouším zaostřit na něco, co by mi napovědělo, ale marně. Projdeme prudkou zatáčku, po které se cesta zužuje a okamžitě si vzpomínám. Závod na čtyřkolkách. Mé domněnky se potvrdí, když zastavíme kousek od Harryho garáží. Vrata jsou zvednutá nahoru a zevnitř vychází světlo a tichá hudba.

Nemůžu se pohnout z místa, srdce mi bije až v krku a hejno motýlů mě šimrá po celém těle, když poznám jeho siluetu, jak vylézá ven. Chci se dát na útěk, schovat se v křoví a počkat, až opět zaleze, ale nejsem jediná, kdo ho poznává. Stellon, který se s ním skamarádil když k nám chodil v noci, ho poznává podle čichu a začne šťastně štěkat a pískat.

,,Kdo je tam?" jeho chraplavý hlas mi způsobí husí kůži, ale Stellon se nenechá zastrašit a štěká mu na pozdrav. Tahám za vodítko a snažím se ho umlčet, ale jeho radost je až moc velká.

,,Já," pípnu tiše, když už jde směrem k nám a v ruce svírá kus železa. Jakmile mě uslyší, zastaví se a z ruky mu padá tyč. Na sucho polknu a udělám pár nejistých kroků, abychom na sebe viděli a pouštím vodítko. Stellon na nic nečeká a skočí na Harryho. Začne mu olizovat obličej a když ho to přestane bavit, začne očuchávat okolí.  Harry se na mě podívá a já se snažím ukrýt své zděšení. Jindy veselé oči jsou opuchlé, červené a bez života. Pod nimi se rýsují nepěkné černé kruhy a mastné vlasy mu padají do čela. Přemýšlím, jak je možná taková změna za pouhé dva dny.

,,Co tu děláš?" zeptá se a ruce si zastrčí do kapes. Nedívá se na mě. Sleduje Stellona jak jí trávu.

,,Šli... šli jsme běhat a ztratili se. Vyšli jsme tady někde a pak jsme šli dál a teď jsme tady," koktám a můj hlas není vůbec tak sebevědomý, jak bych si přála.

,,Ty neběháš, Side," lehce se usměje. Nejspíš cítí, jak je mi trapně a snaží se odlehčit situaci, za což jsem mu vděčná. Usměju se. Poprvé za dva dny je to upřímný úsměv a mám co dělat, abych nepohřbila poslední zbytky důstojnosti a neskočila mu kolem krku. Až teď, když tu naproti mně stojí, si dokážu připustit, jak moc mi za ten krátký čas chyběl. Jeho smaragdové oči se na mě pomalu podívají, ale já uhnu pohledem.

,,Tak my zas půjdem dál," rozejdu se, ale bolest pravé nohy mi to moc neuhlehčuje. Opatrně našlapuju a když procházím kolem něj, dávám si pozor aby si toho nevšiml.

,,Promluvme si," promluví a já se zastavím v momentě, kdy se jeho prsty omotají okolo mého zápěstí. Srdce se mi rozbuší ještě rychleji a pokožka pod jeho dotekem příjemně elektrizuje. Párkrát se pořádně nadechnu, než se na něj otočím.

,,Nemáme o čem, včera jsme si řekli asi všechno," vytrhnu se z jeho sevření a po zádech mi projede husí kůže. Nic neříká. Jen si prohrábne vlasy a otočí se ke mně zády. Ještě chvíli tam stojím, ale nakonec se dám znovu do chůze. Polykám slzy, které se opět derou ven a pocit prázdnoty uvnitř mě roste s každým krokem, kterým se od něj vzdaluju.

,,Sbohem, Romeo," zašeptám tak potichu, že jsem si jistá, že mě nemohl slyšet. 

,,Mám tě rád," zařve na mě a já v tu chvíli přestávám dýchat.

______________________________________

Vím, že jsem říkala, že díl bude zítra, ale nakonec jsem si chvíli našla a tadaaa. Omlouvám se za chyby, ještě jsem to nestihla opravit, ale večer se na to určitě vrhnu. Hodně z vás si "stěžovalo" že tam teď není moc Harry, tak tady ho máte a slibuju, že teď ho tam bude víc než dost :D♡

Za jakoukoliv podporu budu vděčná
With all love, -B

Courage |H.S| ✅Where stories live. Discover now