Poslední dědic ✓

19.

„Kenno." Volala na mne Hannah na školní chodbě. Snažila jsem se jí ignorovat. Ublížila mi. Měla by trpět stejně jako já. Navíc lhaní mám ve svém životě už dost, nechci mít kolem sebe další lháře. A to on a její bratr byli.

„Prosím, mluv semnou." Požádala mne zoufale, když stála přede mnou. Věnovala jsem jí svůj nejvíc opovržlivý pohled a prosmýkla se kolem ní ke své skříňce.

„Vážně si musíme promluvit." Začala znova, když mne došla. To se jako nikdy nevzdá? Bude muset, protože já jsem svůj postoj nehodlala změnit. Byla jsem pomstychtivá? Možná. Sobecká? Ano. Ale hlavně jsem byla ukřivděná a odmítala jsem to přejít mávnutím ruky, jako by se nic nestalo. To, co ona a Kyle udělali, bylo špatné a já chtěla, aby si toho byli řádně vědomi.

„Nechci." Odpověděla jsem vztekle. Jo, už zase semnou lomcoval vztek. Neuměla jsem to ještě pořád ovládat a rozhodně jsem nechtěla jakkoliv prozradit, že jsem čarodějnice. Což bylo v těchto chvílích mnohem více pravděpodobné. Jenže ona pořád mluvila, snažila se mi něco vysvětlit nebo mne i přemluvit, ať se s ní i Kylem sejdu, ale mně to šlo jedním uchem tam a druhým ven. Nechtěla jsem to slyšet. Byla jsem tvrdohlavá a zatvrzelá.

„Měla bys jít pryč." Ozvalo se vedle mne zostra. Zvedla jsem pohled k člověku, který u mne stál z druhé strany, než Hannah. Za dvířky od mé skříňky stál ledabyle opřený William Harvey.

„Prosím?" Zeptala jsem se ho zmateně.

„Mluvil jsem k ní." Řekl a bradou ukázal na Hannah.

„Ty..." Chtěla něco říct, ale on mě obešel a postavil se tak mezi mě a ní.

„Vážně, měl bys jít." Zopakoval klidně a skoro se zdálo, že i přátelsky. Hannah si povzdechla a zamířila chodbou pryč.

„V pořádku?" Otočil se William směrem ke mně.

„Ehm, jo...asi?" Odpověděla jsem neurčitě. Tohle byla vážně podivná situace. Kluk, který mne šikanoval před celou školou mě už nejen nepřehlíží, ale dokonce brání před někým, koho nechci vidět? O co tady kruci šlo?

„Nevím, proč jsi na ně naštvaná, ale měla bys je vyslechnout." Aha, tak o tohle tady šlo. Chtěl mi domluvit.

„A kde bereš tu drzost zrovna ty mi něco radit?" Obořila jsem se na něj a založila si ruce na hrudi. Pousmál se a v tu chvíli vypadal jako zcela jiný člověk. Vypadal jako lidská bytost, ne jako šikanátor.

„Víš Kenno, není všechno tak, jak se zdá. A ne všichni mají špatné úmysly. Měla bys lidem dát šanci."

„Hm a moudra ses mi rozhodl dávat, protože...?" Načala jsem a čekala na jeho odpověď. Nevěřícně zakroutil hlavou.

„Jsi nemožná," prohodil a prohrábl si vlasy. „Takhle budeš pořád sama, když k sobě nikoho nepustíš."

„Nechci si k sobě nikoho pouštět."

„A to je tvoje chyba."

„Hele, poslali tě oni, že jo? Kruh?" Zašeptala jsem, aby nás nikdo neslyšel.

„Ne," viditelně zaváhal. „Jen mě možná poprosili, ať na tebe dám pozor." Zazubil se. No, to určitě a on se najednou změnil z velkého zlého chlapce v krotké štěnáťko? Tomu jsem odmítala uvěřit. Za tím bude něco víc.

„Tak podívej, Williame. Nic se nezměnilo tím, že jsem čarodějnice." Procedila jsem, co možná nejvíce potichu. „Pořád s tebou nechci mít nic společného a nechci, abys na mě mluvil, přibližoval ke mně nebo se na mne třeba jen díval, jasné?"