Poslední dědic ✓

24.

Tato situace musela chtě nechtě nastat. I když jedna část mě se tomu vehementně bránila, ta druhá naopak měla potřebu vykřičet na Georgianu svou letitou frustraci. Georgiana stála v kuchyni, kde si ohřívala jedno ze svých nutričně vyvážených jídel a celá v béžovém kalhotovém kostýmku s rolákem vypadala naprosto jako ztělesnění dokonalosti. Vlasy měla sepnuté do drdolu a byla poměrně jemně nalíčená. Byla krásná a z toho zjištění mě u srdce zabolelo ještě víc. Krásný a krutá. Nemilosrdná.

„Měly bychom si promluvit." Řekla jsem směrem k ní a napětí v mém hlase bylo citelné. Ona mi nevěnovala jediný pohled a dál si chystala své jídlo.

„Není o čem." Prohodila naprosto klidně. Ve mně to zase začalo vřít vztekem. Tahle ženská ve mně dokázala vzbudit vztek za jednu jedinou vteřinu. Její povýšenost a dokonalé vybrané způsoby mi drásaly nervy.
„Vážně? A co třeba to, že sedmnáct let žiju s naprosto cizí ženskou. Zřejmě nelegálně." Odsekla jsem podrážděně. Georgiana ke mně zvedla oči a v nich byla pouze lhostejnost. Naopak ústa se jí zkřivila do pohrdavého úsměšku.

„No a já musela sedmnáct let žít s nevděčným parchantem. Každá si v sobě neseme nějakou frustraci."

„Aha, takže je to moje vina?"

„A koho jiného? Kdybys byla normální dítě, normálních rodičů, tak bych z tebou neměla takové nervy." Štěkla už také podrážděně.

„To snad nemyslíš vážně? Ty mi možná dvanáct let dáváš léky na nemoci, kterými netrpím, abys mě mohla kontrolovat a je to moje vina?" Hlas mě zradil, takže druhou polovinu jsem spíš ječela.

„Samozřejmě. Kdybys byla plaché a krotké dítě, nic takového bych dělat nemusela."

„Tím akorát potvrzuješ, jak neschopná jsi jako rodič." Vylítlo to ze mě dřív, než jsem si to stihla uvědomit. Georgiana mě propalovala vzteklým pohledem. Jenom jsem čekala, kdy přeskočí kuchyňský ostrůvek a zasekne mi drápy do ramene.

„Ty," procedila skrz zaťaté zuby, jak se snažila ovládat, „můžeš být vůbec ráda, že tě nechám ve svém domě. Na přímluvu Audris samozřejmě." Z očí jí tříštila zloba.

„Já tady vůbec být nechci." Oponovala jsem jí. Georgiana se přidušeně zasmála.

„A kam bys šla? Na ulici?" Vysmívala se mi.

„Všechno je lepší, než tenhle dům hrůzy." Teatrálně jsem rozhodila rukama.

„Tak se sbal. Sbal se a vypadni. Nikdo tě tu nedrží, uvidíme, jak dlouho to vydržíš." Na to jsem jí neměla co odpovědět a ona to věděla. Vrhla na mě vítězný úsměv. Krucinál, ta ženská nade mnou měla pořád navrch! A to mě štvalo ještě víc.

„Stejně tady dlouho nebudeš." Prohodila nakonec, popadla své jídlo a vydala se s ním k sobě do pokoje. Mezi dveřmi na chodbu se na mě ještě jednou otočila.

„Až projdeš Zasvěcením, odstěhují tě k někomu z Kruhu. Uvidíme, jak dlouho bude trvat, než ti najdou manžela a provdají tě." A s těmi slovy zmizela z mého zorného pohledu. V tu chvíli by se ve mně krve nedořezal. Chtějí mě provdat? Nastěhovat mě někam pryč? Co to všechno znamená? To tahle noční můra opravdu nikdy neskončí? Popadla jsem z jídelního stolu prázdnou keramickou vázu a vztekle jsem s ní mrštila o zeď. V tu chvíli mi bylo o něco lépe, ale ten pocit mě zase hezky rychle přešel. Stála jsem tam, uprostřed kuchyně, jako opařená a hleděla na střepy na zemi. Tohle byl můj život, roztříštěný na malé koušíčky, které už nikdo nikdy neslepí dohromady. Když jsem se trochu uklidnila, začala jsem pomocí smetáku uklízet střepy. Jeden malý střep mne řízl trochu do dlaně. Nebyla to hluboká ranka, ale úplně mne to zaskočilo. Poté, co jsem střepy vyhodila do koše, jsem ruku strčila pod tekoucí vodu. Pálilo to, ale bylo třeba ránu vyčistit. Pomocí dezinfekce a náplasti jsem ránu ošetřila. Byla to malá připomínka toho, že se nenacházím v žádném špatném snu, ale že žiju. Připomínka toho, že tohle je můj reálný svět. A já měla sto chutí nechat ho spálit na popel.

Ethan se mi ve škole snažil vyhýbat. Jenže já s ním prostě musela mluvit. Potřebovala jsem, aby mi to vysvětlil. Alespoň tohle mi dlužil. Avšak pokaždé, když jsem si ho odchytla, byl s ním někdo další nebo se vymluvil a zmizel v davu. Dnes jsem však měla štěstí. Po odpolední výuce stál sám v odstrčené části školní chodby. Něco zřejmě zuřivě psal na telefonu, a mně se podařilo ho přepadnout ze zálohy.

„Ethane." Oslovila jsem ho a on sebou trhnul. Otočil se ke mně a očima skenoval možnosti útěku. Už to vypadalo, že zase vezme do zaječích, když jsem ho vztekle popadla za rukáv košile od uniformy.

„Chci si jen promluvit." Procedila jsem mezi zuby a snažila se, aby to znělo odhodlaně, ale zase ne vztekle.

„Nemáme o čem mluvit." Odpověděl chladně. Jeho hlas jsem nepoznávala. Vlastně jsem nepoznávala Ethana, jako by to byl zcela jiný člověk.

„Ale máme. Dlužíš mi vysvětlení." Vzdorovala jsem a pořád ho pevně držela za kus látky na jeho předloktí. Kdyby chtěl, mohl se mi snadno vysmeknout a utéct, ale on si z nějakého důvodu vybral alespoň chvíli zůstat.

„Nic ti nedlužím." Odsekl. Tohle nebyl ten Ethan, do kterého jsem se zamilovala. Něco se stalo, něco se změnilo. Jeho jindy hřejivý pohled teď působil jako mráz. Rozhlédla jsem se kolem, ale nikde nikdo. Pořád jsem čekala, že nás někdo vyruší a já budu mít zase smůlu. Jenže tentokrát jsem se nehodlala tak snadno vzdát.

„Dlužíš. Nerozumím tomu." Opáčila jsem. Propaloval mne chladným pohledem, ve kterém ze odrážela zloba a já v tu chvíli po delší době vedle něj pocítila záchvěv strachu. Nějaký šestý smysl uvnitř mě mi radil, abych utekla. Jenže já jsem to nedokázala. Potřebovala jsem odpovědi, potřebovala jsem to uzavřít. A on mi v tom musel pomoct.

„Nebudu tě přemlouvat ani se ponižovat. Chci jen porozumět těm důvodům." Jenže Ethan mlčel. Zíral a mlčel.

„Nesnaž se mi namluvit, že to byla sázka, protože ti to nevěřím." Zvedla jsem výhružně palec u druhé ruky. Podíval se na mou ruku, ve které jsem svírala jeho rukáv a instinktivně jsem ho pustila. Nemá smysl ho držet. Pokud bude chtít odejít, může.

„Sázka to nebyla." Přiznal po chvíli a najednou, jako by z něj spadla ta maska, kterou teď nosil a byl to chvíli zase ten stejný Ethan, jako dřív.

„Tak proč?" Zeptala jsem se zoufale. Měla jsem co dělat, abych udržela slzy, které mne pálily v očích, ale věděla jsem, že mu svou slabost nesmím ukázat.

„Prostě proto." Odpověděl a jeho chladná maska byla zpět. Proč se krucinál takhle choval? Copak neexistuje na téhle planetě, tomhle kontinentu nebo dokonce téhle zemi normální kluk? Minimálně se vzorkem v naší škole bylo něco špatně.

„To mi nestačí." Řekla jsem a snažila se znít klidně a vyrovnaně, ale hlas se mi třásl. V tu chvíli jsem nevěděla, jestli vztekem nebo smutkem.

„Nekomplikuj to Kenno, prosím."

„Chci tomu rozumět."

„Tomu nemůžeš rozumět!" Utrhl se na mě vztekle. Kde se v něm vzala všechna ta zloba, chlad a pohrdání, které se mu objevilo ve tváři.

„Proč?" Dál jsem na něj tlačila.

„Prostě nemůžeš. My dva k sobě nepatříme a nikdy nebudeme. Smiř se s tím a už na mě ve škole nemluv." Dokončil chladně a otočil se ke mně zády. Pak se vydal chodbou pryč. Mlely se ve mně smíšené pocity. Na jednu stranu jsem se za ním chtěla rozběhnout, skočit mu kolem krku a s pláčem ho prosit o odpuštění a druhou šanci. Na druhou bych ho nejraději nakopla a vyrvala mu srdce z hrudi, protože tak jsem se já cítila kvůli němu. Jako by mi někdo vyrval srdce, hodil ho na zem a rozdupal na tisíce kousků. Po tváři mi stékala slza. Jedna jediná, osamocená. Byla metaforou končícího vztahu s Ethanem. Odplouvala z mého těla, jako Ethan odplouval z mého života. Stejně jako jsem si slzu nemohla vrátit do oka, nemohla jsem jeho přinutit, aby zůstal a měl mě rád. To ale neznamenalo, že jeho otisk nezůstal v mém srdci. Byl tam, a právě proto to tolik bolelo.

_____

Dnes o něco kratší. S návratem do škol začíná pracovní proces na novo. :) Takže asi nebudu tolik aktivní. Za to se Vám omlouvám. :) 

Dejte mi vědět, jak se Vám líbí nová část povídky. :)