Poslední dědic ✓

38.

Kyle mou ochotu začít se s ním znovu bavit přijal s povděkem. Očividně uvěřil mé historce o tom, jak zmateně jsem se cítila, takže jsem mu trochu zahrála na city. Uvěřil i tomu, když jsem mu tvrdila, že ho potřebuju ve svém životě, protože nikoho jiného nemám a bojím se Kruhu. Nebyla jsem hloupá a dobře jsem věděla, že nemůžu riskovat, kdyby se dozvěděl o mé matce a o plánovaném útěku s Daisy. Hannah byla stále na Novém Avalonu a vyřizovala tam nějaké své záležitosti, o kterých mi však ten mrzout odmítl cokoliv prozradit. 

Dnes po poměrně dlouhé prodlevě pršelo a vlhký vzduch byl svým způsobem uklidňující. Stáli jsme spolu u školního hřiště, schovaní pod tribunou a oba ve svých bundách. Vlasy u čela měl zmáčené deštěm a lepily se mu k tváři. Zlostně si je odhrnul dozadu, ale dlouho tam nevydržely a opět mu spadly do čela. Normálně bych se tomu zasmála, ale na to jsem byla až příliš otupělá. Poslední dobou se mi špatně usínalo, měla jsem divoké sny, ve kterých mě honili divně oblečené postavy a budila jsem se hrůzou uprostřed noci. Pak už jsem oka nezamhouřila.

„Vyjde to." Nevím, jestli tím ujišťoval mě nebo spíš sebe. Plán byl o něco snadnější než ten Daisy. Na falešné doklady, které mi Dvůr opatřil, jsem se měla dostat do Manchesteru na letiště, odkud jsem měla letět do Paříže. Tam mne vyzvedne spojka Rytířů a odveze na Nový Avalon.

„Dobře." Odpověděla jsem prostě. Kyle si nechtěl připustit, že plán selže, a i když jsem ho bombardovala dotěrnými otázkami, co budeme dělat, když nastane to a to, odbyl mne vždy s tím, že se to nestane. Podle něj jsem se nemusela bát, protože mne budou hlídat na každém kroku. Cítila jsem se trochu provinile, že jsem ho prakticky podvedla. Měl už pro mě koupenou letenku na falešné jméno, a dokonce mi ukázal ony falešné doklady. Měla se ze mě alespoň na nějakou dobu stát Deborah Parkerová, což nebylo nijak podezřelé jméno, ale rozhodně jsem si nepřišla jako jeho nositelka. Ale to byl zřejmě obecný problém s falešnou identitou.

„Neměj strach. Na Avalonu se ti bude líbit." Mrkl na mne až příliš vesele. Snažila jsem se nasadit povzbudivý úsměv, ale zřejmě z toho vyšel jen neurčitý škleb, protože Kyle se zachmuřil.

„Ty se k nám asi moc netěšíš, viď?" Zeptal se se zvednutým obočím.

„Po pravdě?" Zvedla jsem k němu pohled a on kývl. „Ani moc ne. Mám z toho smíšené pocity. V mém životě se pořád něco děje, pořád ode mne někdo něco chce. A já jen trnu, co za úlohu mi vybere můj strýc."

„Na Avalonu se žije opravdu dobře. Nemáme moc obyvatel, ale všichni jsou tam šťastni a spokojení. Budeš moct být tím, čím chceš." Nějak jsem mu to nevěřila.

„A ty jsi se stal tím, kým jsi chtěl?" Zeptala jsem se.

„Já...no..." Očividně nemohl najít uspokojivou odpověď. To mi stačilo.

„Jsem tím, kým mohu být."

„To ale neznamená, že tím chceš být." Oponovala jsem mu.

„Nebudu se tu ohánět tradicí, ale sloužit v Řádu je čest. Navíc se to opravdu dědí. Na druhou stranu si myslím, že kdybych to odmítl, nic by se nestalo."

„Ale jistý si nejsi?" Dorážela jsem dál.

„Ne, nejsem. Ale vybral jsem si to z vlastní vůle."

„Tomu nevěříš ani ty sám. Vybral sis to, protože to bylo správné rozhodnutí. Bylo to rozhodnutí, které se od tebe očekávalo, ale netvrď mi, že sis to vybral, protože jsi po tom toužil."

„Nebudu."

Moje nálada byla opět na bodu mrazu. Znovu se totiž ukázalo, že nikdo nehraje v tomhle světě čistou hru.

„A co bys chtěla dělat ty, kdybys mohla?" Zeptal se náhle a sledoval mě těma svýma hlubokýma očima.

„Chtěla bych studovat." Povzdechla jsem si. Chtěla jsem studovat, pak pracovat a vést normální život. Jenže to pro mne očividně nebyla možnost.

„Na Camelotu máme univerzitu."

„Cože?" Vypískla jsem překvapeně a Kyle se rozesmál.

„A co sis myslela? Že jsme ostrov, kde lidé žijí jako za krále klacka?"
„No...jo?"

„Ne Kenno. Nový Avalon má vyspělou moderní infrastrukturu, která zajišťuje naprosto bezproblémový chod. Máme všechno, co je k životu třeba – nemocnice, školy, banky, průmysl..."

„K čemu to potřebujete, když máte kouzla?"

„Brzo zjistíš, že na Avalonu lidé věří, že by neměli kouzla a čáry zneužívat pro svůj prospěch. Ano, žijí u nás čarodějové a občas pro dobro společnosti čarují, ale v menším měřítku, než by sis myslela. Snažíme se žít normálně. Když někdo onemocní, jde do nemocnice. Až poté, co se jeho stav nezlepší, přivolají čaroděje."

„A ty školy jsou normální?" Zeptala jsem se hloupě.

„Definuj normální." Zazubil se na mě.

„Dobře, víš jak jsem to myslela. Co se tam učí..." Nadhodila jsem trochu podrážděně. Zdálo se, že si ze mě Kyle rád dělal srandu a očividně ho to bavilo. Provokoval mě a těšilo ho, pokud dostal rozzlobenou odezvu z mé strany.

„Můžeš studovat normální obor, ale samozřejmě, že je to trochu uzpůsobené." Vyhýbavě se zadíval skrz tribuny do dálky. Nechtěl mi toho příliš prozradit, ale to měl smůlu! Pokud chtěl, abych tam jela, musela jsem o tom místu něco vědět, ne? A i když jsem doopravdy neměla v plánu utéct na Nový Avalon, musela jsem ho nechat věřit, že se to stane. A každý, kdo by plánoval změnu bydliště, chtěl by se o něm dozvědět, co možná nejvíce nebo ne?

„Moc mi toho neříkáš." Prskla jsem vztekle.

„Omlouvám se. Pořád balancuji na hraně toho, co ti vlastně smím říct." Opáčil sklesle.

„Víš, co? Tak mi radši neříkej vůbec nic." Odsekla jsem uraženě.

„Ne, já chci, ale..."

„Ale bojíš se, že tě potrestají. Jo, to už tu bylo."

Chvíli bylo mezi námi ticho. Každý jsme se díval na jinou stranu, abychom se náhodou nesetkali pohledy. Jestli čekal, že se mu omluvím nebo budu iniciátorem další konverzace, tak se teda spletl! Očividně i jemu bylo ticho nepříjemné, protože ho po nějaké chvíli prolomil.

„Nemáme školský systém jako jinde na světě. Prakticky můžeš chodit na předměty napříč obory anebo se jen specializovat na ten svůj. Taky ti bohužel diplom z naší univerzity nikde neuznají."

„To je pitomé, ne?"

„Ani ne. Většina lidí, co žije na Avalonu by nikdy neodešla. Diplom jim umožňuje najít lepší práci tam. Jak jsem říkal, lidem se u nás žije dobře. Nemají potřebu unikat do normálního světa."

Dávalo to smysl a zároveň to působilo svým způsobem depresivně. Ti lidé byli celý svůj život zavřeni na jednom ostrově jako pták v kleci. Studovali školy, které jim v reálném světě byly k ničemu. Vlastně celá jejich životní zkušenost jim za hranicemi ostrova byla k ničemu. Proto se nikdo nemohl divit tomu, že odtud lidi neodcházeli. Měla jsem tušení, že to není kvůli tomu, že by byli tolik spokojeni. Spíš to bylo tím, že neměli moc šanci zapojit se do normálního života venku mezi obyčejnými lidmi. 

_____________________________________

Tak jsem tady s další částí a už se opravdu blížíme ke konci. :) Na jednu stranu mám radost a na druhou vlastně ani moc ne. Znáte to, člověk není vždy spokojený a já musím říct, že poslední dobou nejsem moc spokojená se svým psaním. :( 

Mám asi krizi. No, dejte mi vědět, jak se Vám část líbila. Uvítám postřehy, náměty či poznatky, pokud něco někde nesedí. :)))Tím, jak už je příběh pokročilý a dlouhý se musím přiznat, že se v něm trochu ztrácím! :D