Vzpomínka |Taekook|

Zápis #35

K Yoongimu jsem si s tichým vrzáním přitáhl židličku a posadil se po jeho pravém boku. Nerušeně dál hrál pomalou melodii. Byla jemná jako hedvábí a vybízela k pláči, který jsem se však mermomocí snažil potlačit. Ty tóny se zdály osamocené stejně jako já. Jako by jim někdo řekl, že s nimi nechce být, ale pořád tu pro ně je... Protože za každým dalším tónem přišel jiný. Ptal jsem se sám sebe, jestli přijdeš, Tae... Jestli to mezi námi bude stejné jako dřív, nebo ses mi už moc vzdálil.

Gi zavřel oči a zrychlil své dlouhé prsty tančící po klávesách. S nimi se zrychloval i tlukot mého srdce, které se mi snažilo prodrat ven z těla. Dech se mi zasekával v hrdle, slzy se mi třpytily na tvářích a mé vzlyky se mísily s hudbou, která dosahovala vrcholu ve zběsilém tempu.

Yoongi hlasitě oddechoval, zatímco zpomaloval tóny své skladby. Zdály se mi jako osamocené výkřiky do tmy, které zoufale touží po pozornosti. Asi jako já.

Po chvíli Gi sevřel mé chvějící se tělo v náruči. Na jeho krk dopady mé hořké slzy. Už dlouho jsme spolu nemluvili, Tae. Navíc za krátko měly přijít prázdniny a mně bylo jasné, že zůstanu sám. Nechtěl jsem zůstat sám, potřeboval jsem někoho, kdo mě ujistí, že na mně záleží. Že mě miluje.

Nevím, co mě to tenkrát popadlo. Byl jsem tak zmatený ze svých pocitů. Možná se to stalo, protože jsem se u Yoongiho začal cítit až moc dobře. Ujišťoval mě, že vše bude dobré. Že jsem skvělý kluk, který si zaslouží někoho lepšího, než jsi ty.

Když jsem se od něj odtáhl, pořád jsem zůstal na pár centimetrů, že jsme dýchali stejný horký vzduch. A já to udělal, Taehyungu... Přitiskl jsem své rty na ty jeho.