NIRVANA

1.

Nové město, nový život. Sydney. Austrálie. Už ne Kanada, ale Austrálie. Rodiče jsou pryč a já si musím vystačit se Selenou a Adamem. Tři nejlepší přátelé v Sydney, ve městě, které neznají. Adam zde má sice nějaké známé, ale... jinak jsme tu úplně ztraceni.

Sami.

Na druhou stranu se o sebe budu starat zcela sama, jsem osamostatněná, svéprávná. Tedy, ještě rok a budu.

Včera jsme se byli se Selenou zapsat ve škole. Norwest Christian College. Páni.

"G!" zavolá na mě Adam. Přispěchám za ním do kuchyně, kde zápasí s vajíčky. "Podej mi tu obracečku, jak se s tím obracejí ty debilní vajíčka!"

Se smíchem mu ji podám.

Takže Sydney, jo?

Jdeme se Selenou do školy. Adam už vyšel, rozhodl se tedy, že půjde kousek s námi a zajde za svými přáteli.

"Bojím se," přiznám Amy a upiju ze své kávy.

"Že? Já taky a docela jako dost, no, ale nesmíš to dát znát, víš jak. Ještě k tomu to mám dostat, no jako paráda, fuj," vypadne z ní rychle a upraví si snapback na hlavě. Selena je ten typ holky, který skoro vůbec nebere nic vážně, je svá a lehkomyslná. Ale abych jí jen nekřivdila, umí úžasně bavit lidi, je sportovně založená a hezká, opalená Španělka. Do Kanady se přistěhovala ve dvanácti letech, za tu dobu se naučila perfektně anglicky.

Sel je rázná. A trochu... já nevím, jak to říct, aby to nebylo urážlivé. Party slečna, které nedělá problém se s kdekým vyspat? Asi jo.

"Docela ujde," pohodí hlavou směrem k budově, škole. Naší škole.

"Jo, je fajn. Jdeme?" pobídnu ji. Zavěsíme se od sebe a vejdeme na školní dvůr. Všude okolo jsou malé děti, prváci, druháci, my, třeťáci a čtvrťáci. Páni. Na dvůr vjíždí tři auta, ze kterých řve nějaká tvrdší muzika.

"Tady to bude drsný," zamumlá mi Selena do ucha a praskne bublinu, jež vytvořila ze žvýkačky.

Ztěžka polknu a vleču nás ke vchodu. Okolo nás proběhne nějaká skupinka malých kluků s fotbalovým míčem.

"Chlapci, pozor, ať nerozbijete okna!" křikne za nimi nějaká postarší paní. Je mi jasné, že ta do řad žáků nepatří. Učitelka.

Obratím se za Selenou, která si čte nějaké listy na tabuli před vchodem. Všimnu si chlapce s blonďatými, vyčesanými vlasy a piercingem. Okamžitě zrudnu, ani nevím proč. Do háje, jestli tady budou takhle hezcí kluci pobíhat jen tak, poznají Seleninu blízkost. Odvrátím od něj zrak, uhnu studentům, kteří vcházejí do budovy, a podívám se na Selenu. Samozřejmě.

Namotává si pramen skoro černých vlasů na prst, žvýká a zlehýnka poklepává nohou. Už nejspíš zaregistrovala, že kousek od ní stojí ten blonďák, jinak by tohle nedělala. Ten kluk se baví s dalším chlapcem s černými vlasy a křečkovitými tvářemi (neříkám, že to není roztomilé!), nejspíš je to asiat. Sel si odkašle a s našpulenými rty se po nich podívá. Tomu černovlasému vyletí obdivně pravé obočí a hned zase spadne, přivře labužnicky oči a ukáže na Selenu prstem. Ten druhý ji okamžitě zhodnotí pohledem, něco mu řekne a vzápětí se koukne na mě. Polije mě studený pot, do tváří se mi nahrne horko a já se ihned podívám jinam. Bože.

Chvíli tak vyčkám, hraju si se spocenými prsty a snažím se nedívat jejich směrem. Zazvoní. Už by tedy mohli být pryč. Zvednu hlavu. Téměř hned ho zaregistruji, stojí těsně u mě. Vlastně prochází okolo mě. Těžce se mi dýchá, vnímám každý jeho pohyb.