Right Now // H.S. FanFic CZ

# 46

H A R R Y

Ta noc byla bezesná, z větší části jsem byl vzhůru. Převaloval jsem se v posteli a myslel na to, jak vymyslím tu věc s Emmy. Nemohl jsem vypustit z hlavy tu myšlenku 20ti dní. Teď už spíš 19ti. Vrtalo mi to hlavou a nakonec jsem usl jen vyčerpáním těsně před tím, než se na obzoru začalo objevovat slunce. Zdálo se mi to jako pět minut spánku, když mi zazvonil budík a já se musel vyhrabat z postele. Rychle jsem si dal sprchu, zkrotil své neposedné vlasy trochou gelu a laku na vlasy a potom na sebe hodil kvádro. Se snídaní jsem se nezdržoval, protože jsem měl v plánu mě a Emmy po cestě vyzvednout něco ze Starbucku a posnídat s ní. 

Chybělo mi naše společné bydlení. Nejvíce mi asi chybělo probouzení vedle Emmy, ale chápal jsem její rozhodnutí a respektoval to. Sám jsem cítil, že to možná je trochu narychlo, ale až když mi naznačila, co cítila předtím, jsem si uvědomil, že to opravdu uspěchávám. Přišlo mi, že se známe hrozně dlouho, ale přitom to byly dva a půl měsíce a my už byly v celkem vážném vztahu. Až včera mi došlo, kolik věcí nás už potkalo a jak moc jsme toho spolu zažili. Nevím, jestli to bylo správně, ale vím, že to mě a Emmy spojilo už navždy. Jenže, možná, že toho na nás prostě bylo moc. Možná, že jsem to doopravdy přehnal.

Charlie mě jako každé ráno odvezl do práce. Celou cestu jsem nadával na ranní londýnskou dopravu, jelikož dostat se z mého bytu do práce trvalo 20 minut autem, ale pěšky jen tak deset. Jenže jsem se bál dalšího útoků fotografů. Stavil jsem se rychle ve Starbucksu, vzal dvě latte a dva čokoládové donuty s sebou. Se spěchem jsem zaplatil a pak se co nejrychleji prodral davem zaměstnanců k výrahům a jel za Emmy. Její patro bylo naštěstí prázdné a tak jsem došel k jejím dveřím, zaklepal a hned vstoupil. Všiml jsem si, že sedí za stolem, čte si noviny a když jsem přišel, vyděšeně od nich vzhlédla a škubla sebou. V tu chvíli jsem málem upustil kafe, protože jsem se lekl, co se stalo. Měla červené oči, rozmazanou řasenku a tu měla rozeklou po celém obličeji. Hlasitě vzlykla a pak se kousla do rtu, jako by chtěla zastavit další vzlyky.

"Co se stalo?" zeptal jsem se stále vystrašně a položil kelímky s kávou a taštičku s jídlem na stůl. Všiml jsem si fotky v novinách a došlo mi, co bylo příčinou jejího pláče. Na hlavní stránce novin Sun byla vytisknutá obrovská fotografie nás dvou, jak se k sobě tiskneme a snažíme se ukrýt obličeje před fotografy. Byla to fotografie ze včerejška.

"Emmy.. Nemusíš brečet." řekl jsem a vzal noviny do ruky.

"Přečti si to," řekla mi slabým, rozklepaným hláskem.

"Co? Co tam je?"

"Píšou tam.. Píšou, že jsem další tvoje lehká dívka." zašeptala a já se na ní podíval s překvapený a zmateným výrazem. Znovu se rozplakala a schovala si hlavu mezi rukama na stole. Byl jsem z toho totálně mimo. Očima jsem si prošel pár řádků z toho článku.

...Hledá pan Styles po jeho rozchodu s dlouholetou přítelkyní uspokojení v lehkých dívkách?..

.... Všechno našvědčuje tomu, že si pan Styles nehledá dlouhodbý vztah...

... Údajně je slečna z obrázku jeho zaměstnankyně. Co by se dalo čekat od tak zvaného kancelářského vztahu?...

Naštvaně jsem zahodil noviny na zem a obešel stůl, abych se dostal blíž k Emmy. Chtěl jsem jí obejmout, utišit ji a říct jí, aby si z těch článků nic nedělala. Netušil jsem, jak jí vysvětlit, že tohle je v mém světě normální, že to nesmí poslouchat, nesmí si toho všímat. Chtěl jsem nás uzavřít v naší bublině, kde  nás nikdo nebude rušit a nikdo nám nebude ubližovat.