Patetický | TsukkiYama [YAOI]

3. Část | Opuštěn

"Vždyť ty úplně hoříš, Tadashi!" vzbudila Yamaguchiho hlasitá matka, která měla přiloženou dlaň na jeho čele.

"C-cože?" vymáčkl ze sebe ospale a konečně otevřel oči, které měl ještě oteklé ze včerejšího pláče.

"Dnes nevylézej z postele, vypadáš nemocně, zlatíčko." jeho matka vstala z kleku a rozešla se naproti dveřím, s úmyslem jít uvařit čaj.

"N-ne, je mi fajn, mami. Jdu ti pomoct." Yamaguchi se zvedl a posadil, ale vzápětí si zase lehnul. Zamotala se mu hlava a měl pocit, že celý hoří.

"V žádném případě, dnes a zítra nikam. Budeš v posteli a v pondělí snad budeš zase zdravý." jeho máma se usmála. Měl radost, když ji viděl takhle. A taky když okolo něj někdo skákal, aby se o něj postaral, nebyl nějak sobecký, ale pocit to je krásný.

"Děkuju, mami." andělsky se usmál. Jeho matka jen zmizela ve dveřích a šla vařit onen čaj.

Yamaguchi si teď nad svou nemocí stále lámal hlavu. I když si byl zcela jistý, že musel nastydnout, protože si v klubovně zapomněl tu šálu, na kterou pracně myslel. Měl plnou mysl Tsukishimy a toho, co se včera večer stalo.

Dělal z komára velblouda. Byla to jen menší hádka, ne? To, že Tsukki odchází už nijak nezmění. Ani ho netrápilo, že to neřekl nejdříve jemu a pak až týmu. Jen nechtěl, aby odešel.

Pak ho ale rozbolela hlava ještě víc, z myšlenky, která mu teď přišla na mozek. V TOKIU SÍDLÍ NEKOMA A FUKURODANI. To nebylo dobré znamení. Už tak se kapitáni obou týmu Kuroo a Bokuto na tréninkovém kempu okolo Tsukkiho dost motali.

Několikrát je Yamaguchi na chvíli přišel zkontrolovat, to nebyl stalking. To bylo jen ujišťování, jestli není jeho životní láska zraněná nebo tak něco. Přece jen, to on ho přemluvil, aby s nimi šel trénovat bloky.

Ale co ho děsilo ještě víc, bylo, že si na nové škole mohl najít nějaké jiné přátelé. Někoho chytřejšího, silnějšího, emocionálně zdatnějšího a celkově lepšího než je Yamaguchi. Už jen z té představy se mu vařila krev, měl chuť vstát a pořádně Tsukishimovi otevřít oči, že ho v Tokiu nic dobrého nečeká.

Ale pak si uvědomil, že je to možná tak lepší. Přeci jen, Tsukishima byl v Karasunu věčně nespokojený, otrávený a tak dále. Všichni ho měli za solničku. Možná chtěl změnit školu, přeci jen kvůli lidem.

Yamaguchi věděl, že ho štval hlavně Hinata s Kageyamou, většinou i Noya a Tanaka, občas i ostatní. Možná ho štval dokonce i sám Yamaguchi, který byl v podstatě vždy za jeho zády a dával na něj v tichosti pozor. To musel být jeden z důvodů, proč chtěl odjet.

"Nesu ten čaj." přišla jeho matka s úsměvem, čajovou konvicí a hrnečkem v rukách. Položila je na noční stolek vedle postele a k ní si také klekla. Přiložila zase dlaň na Yamaguchiho horké čelo.

"Děkuju, mami, ale nemusíš okolo mě takhle skákat. Určitě jsi přišla pozdě z práce. A měla by sis ještě odpočinou." řekl s úsměvem Yamaguchi. Podle času na digitálních hodinách by mělo být teprve 7 hodin ráno.

"Máš pravdu, že jsem ještě unavená, ale jestli jsi nemocný, měla bych se o tebe starat."

"Tak běž, já to zvládnu, stejně jsem taky unavený."

"Jsi vážně ten nejlepší syn, kterého bych si mohla přát, ale kdyžtak na mě zavolej, kdybys něco potřeboval." usmála se a dala Tadashimu malou pusu na čelo. Potom zatáhla zpět závěsy a odešla z pokoje, při čemž zavřela dveře.

Nad tím se Yamaguchi jen pousmál a po chvíli usnul, i když chtěl dále přemýšlet nad Tsukishimou.

***