Patetický | TsukkiYama [YAOI]

6. Část | Neodpustitelné

✨Tsukishima's POV✨

"Nepřichází v úvahu!" zakřičel jsem na toho retardovanýho ředitele a bouchl dlaní do jeho pracovního stolu.

"Musíš mít nějakou mimoškolní aktivitu, Tsukishimo-kun." na chvíli se odmlčel. "Jinak tě budu muset vyloučit."

Kurva. Kurva. Kurva.

To mě musí všichni srát? Dejte mi zpátky Yamaguchiho, můj bože... Udělal bych teď doslova cokoliv, abych nemusel jít do nějakýho zasranýho clubu. Jakéhokoli clubu.

"Kolikrát vám budu říkat, že nemám zájem?" zeptal jsem se ho i vcelku klidně, ale vzhledem k mé náladě jsem byl na pokraji vybouchnutí vzteku.

"A kolikrát ti budu muset říkat, že musíš? Každý student, jenž tady studuje musí mít mimoškolní aktivitu, jinak se ti to nezaznamená do životopisu." odpověděl mi a překřížil si ruce na hrudi.

Jakoby mě to zajímalo. Ale měl na druhou stranu pravdu. Čím zajímavější bude můj životopis, tím lehčí bude sehnat zaměstnání. Další problém byl, že ani nevím, co budu v budoucnu dělat, ale na to jsem teď opravdu myslet nechtěl.

"Fajn, když jinak nedáte." konečně jsem se trochu uklidnil. "Ještě dnes se zapíšu do volejbalového clubu." otočil jsem se na patě a už jsem byl připraven opustit ředitelnu.

"To jsem chtěl slyšet." jen jsem cítil, jak se teď musí culit od ucha k uchu. "Hezký zbytek dne, Tsukishimo-kun."

Nic s tím nenadělám. Jiný sport opravdu hrát nebudu a šachy jsou poměrně nudné. Jdou mi dost dobře, ale jsou unavující.

"Nashledanou." odfrkl jsem a vyšel konečně z ředitelny. Slunce pomalu zapadalo a já si to ještě mířil přímo k fakultnímu poradci, kde jsem se zapsal.

Dal mi nějaké papíry na vyplnění jako třeba ohledně výšky, váhy a tak podobně. Když jsem měl konečně vyplněno, ještě mi řekl, že dres školního clubu dostanu údajně až za týden, protože 'nemají mojí velikost'.

Bože... musí mít přece jeden větší dres nebo snad ne? Zatím je pro mě Samegaki horší než Karasuno. Prostory tady vypadají úžasně, ale všichni si tady myslí, že jsou něco navíc. Štve mě to...

Jakmile jsem byl hotov, zamířil jsem zpět na intro. Byla skoro tma a na následující den hlásili v počasí sněžení, což určitě zase nevyjde a nejen kvůli globálnímu oteplování , naštěstí byla po cestě rozmístěna různá světla. Nechci se vychloubat,... ale už se tu celkem vyznám.

Přes rameno jsem samozřejmě měl svou červenou tašku, která už potřebovala nahradit. Nejen že byla už stará, ale absolutně se mi nehodila k modré školní uniformě.

Konečně jsem dorazil k intru. Hlavní vchodové dveře byly ještě otevřené, protože bylo teprve 5 hodin večer a dveře se zavírají v 6.

Vyšlapal jsem ty debilní schody a namířil si to rovnou ke svýmu pokoji. Když jsem tam konečně úplně zpocený přišel, začal jsem hledat v tašce tu hloupou elektronickou kartičku ke dveřím.

Nebyla tam. Doslova jsem vysypal celou tašku, ale nemohl jsem jí absolutně najít.

"Co tam děláš? Pojď dovnitř čtyřočko." zasmál se můj spolubydlící. Nepřišlo mi to k smíchu, ani bych kvůli takový dětinský kravině neudělal to samý.