Patetický | TsukkiYama [YAOI]

5. Část | Vrať se mi

Pomalu zapadalo slunce a Yamaguchi mířil loudavým krokem, jako každý všední den k sobě domů.

Nevěděl, co má teď dělat. Tsukishima byl pryč. Neměl už smysl života. Samozřejmě život si brát nechtěl. Nemohl přeci nechat svou matku na světě samotnou.

Stmívalo se čím dál tím více. Yamaguchi si všiml, že na blízkém stromě zase krákorají nějaké vrány.

"Vy si opravdu nedáte poko-" zasekl se. Vrána byla sama. Jako on. Opuštěná. Světem nechtěná. Zbytečná. Neschopná. Bez druhé vrány.

"Taky jsi tu sama?" vrána nepřestávala krákat. Nad tím se Yamaguchi usmál a přišel blíže ke stromu. "Máme to stejně."

Vrána stále krákorala čím dál tím více. Tadashi si všiml, že má jedno křídlo přiložené u těla a nemůže s ním hýbat.

'Zlomenina?' pomyslel si Yamaguchi. "Jsi zraněná? Um-" upřímně nevěděl, co dělat. Musel jí pomoct. Sundal si svou šálu, na kterou protentokrát nezapomněl a začal se blížit k vráně čím dál tím více.

Vrány jsou odjakživa dravci, ne kořist. Musel být opatrný, aby jí neublížil ještě víc a také aby vrána neublížila jemu.

"Bude to v pořádku..." řekl tiše. Vrána byla nečekaně klidná. Yamaguchi byl vysoký. Nezdá se to, ale měřil skoro stejně jako trenér Ukai.

Zabalil vránu do své šály, vrána občas zakrákala nejspíš kvůli bolesti, za což se Yamaguchi pokaždé omluvil. Když věděl, že je vrána dostatečně v teple a zachumlaná, znovu se rozešel směrem domů.

"Tsukki by mi určitě řekl, že jsem dětinský nebo tak něco viď?" vrána nechápavě zírala, nad tím se Yamaguchi pousmál. Roztomilé. "Nechápu, proč si s tebou vůbec povídám."

***

Když Yamaguchi dorazil domů, měl menší problém s klíči, naštěstí byla jeho máma už doma a otevřela mu.

"Proboha, Tadashi, co si to neseš?" zeptala se starostlivě paní Yamaguchi, mezitím co se opřela o rám dveří a složila si ruce na hrudi.

"Oh- našel jsem na stromě vránu se zlomeným křídlem... asi." opatrně šálu s vránou položil na komodu, která byla překvapivě klidná. Rozhlížela se zmateně na všechny strany a občas vždy na chvíli naklonila hlavu na stranu.

"To je od tebe sice hezké Tadashi, ale je to zvíře, který žije v přírodě, měla by být venku a čekat, dokud se jí to nezahojí."

"Ale mami, měli bychom ji vzít aspoň k veterináři." Yamaguchi koukl smutně psíma očima. Chtěl vráně pomoct. Takový prostě byl.

"Fajn, ale až zítra. Dneska je už určitě zavřeno." paní Yamaguchi se otočila na patě a už měla v plánu jít zpět do kuchyně.

"Děkuju!" Tadashi ji přiběhl s úsměvem zezadu obejmout. "Postarám se o ni. Můžeš tam tedy ráno zajít? Chtěl bych být u toho, ale musím do školy."

"No jasně, zlato. Teď jí ale kdyžtak dej nějaký to jídlo a ty sám se pojď najíst."

"Haaaaaai!" řekl Yamaguchi trochu omylem nahlas, vzal opatrně vránu zabalenou v šále a odešel do kuchyně, kde se pokoušel najít nějaké nesolené buráky.