1 | Pavoučí osud

221 13 5
                                    

Mladík skelnýma očima sledoval svůj odraz v zrcadle. Co jeho zraky pozorovaly? Drahý šat? Nepřirozeně tmavou pokožku? Korunu na hlavě? Když byl malý, stěžoval si na její tíhu. Už na tu dobu skoro zapomněl. Minulost jej předem zaznamenala jako nastávajícího panovníka. Ale jeho odlišnost po čase slova smazala. Když ovšem nebylo jeho osudem vládnout, co tedy? Proto se na sebe tak díval. Proto dlel při zapadajícím slunci a v jeho posledních paprscích se sledoval. Osud spřádal své plány jako pavouk pavučiny. Byly složité, ale tak křehké. Stačilo pár velkých kapek deště, příliš prudký vítr, malý náraz. A všechno mohlo být zničeno. Měl i on být zničen?

„Je čas," ozval se za jeho zády hlas.

Princovy rty se zachvěly. Neusmál se, nepromluvil, nezašeptal. To jen cit projel jeho mladým tělem. Cit, o jehož existenci tolik akoloských pochybovalo. Dlouze vydechl. Tak jako každý večer. Protože kdykoliv ulehal, věděl, že nebude spát. Nemohl. Tak jako šlechtici jeho země téměř nemuseli jíst, tak on nemusel spát. Přesto shodil jemné roucho. A když klesl do objetí nadýchaných peřin, měsíc začínal stoupat nad obzor. Svou stříbřitou září odhaloval utajované jizvy po obvodu mladých zápěstí, nezhojené strupy a černotu duše. To on za to mohl. To měsíc se chlapce zřekl. A hvězdy se odvrátily. Jeho osud byl psán černým brkem temnot.

Hříchy králůKde žijí příběhy. Začni objevovat