Lost Boys |FF One Direction cz|

-Yes-

♦ Dobrá, jsem příšerná :( Vím to a jsem odhodlaná nést následky :( Opradu moc se omlouvám, vím, jak moc pomalu to jde, ale zkrátka...nemůžu s tím pohnout :( což se ovšem dneškem mění, jelikož je tu další kapitolka LB a já doufám, že se opět pustíte do čtení :) 

Stála jsem na pomezí dvou světů.  

Jediné mé rozhodnutí mělo ovlivnit desítky životů a já nebyla připravena toto břemeno nést. Nikdo by nebyl.  

Zamyšleně sleduji Zaynovu uvolněnou tvář a poklidně se zdvíhající hruď, z části zakrytou peřinou. Už dobrou hodinu jen nečinně sedím u prosklené stěny a utápím se ve svých vlastních, zmatených myšlenkách, snažící se najít cestu ven, která buď neexistuje, nebo se přede mnou jen bravurně skrývá.  

Bezradně povzdechnu a rukou zajedu do vlasů, odhrnující je pryč z tváře. Podařilo se mi najít samu sebe, měla jsem zpět své vzpomínka i pocity, přesto jsem se cítila ztracená, jako nikdy předtím .

Aniž bych si uvědomovala, do jaké šílenosti se to zase pouštím, mé prsty hbitě pobíhají po dotykové obrazovce iPhone, projíždějící příchozí hovory z předchozích dvou dnů.  

"Rylence?" Ozve se známý hlas. "Ede." Vydechnu a nejistě si zkousnu spodní ret. "Potřebuju pomoc." Zašeptám naléhavě. "Mám to brát tak, že už mi věříš?" Nadhodí. Frustrovaně vydechnu a rukou si podepřu bradu, pohled stále upřený ke spícímu Zaynovi. "Ano, věřím ti." Potvrdím. "Tak co se děje?" Zajímá se. "Vzpomněla jsem si." Špitnu téměř neslyšně, z mě neznámého důvodu nechci, aby to Zayn věděl.

"Všechno se to z ničeho nic vrátilo a já teď netuším, co mám dělat." Povzdechne. "Tušil jsem, že se to stane. Stala jsi se součástí něčeho obrovského Ray a vyváznout ven živá tě bude něco stát." Pevně semknu víčka. "Co?" "Život jednoho z nich. Zayn, nebo Harry, koho si vybereš, co zvolíš? Lásku, nebo přátelství?" Ucítím první slzu, stékající mi po tváři. "Nechci si mezi nimi vybírat." Vzlyknu. "Musíš, když to neuděláš, budeš to ty, kdo zaplatí životem a to už velmi brzy."  

Opláchnu si obličej studenou vodou, snažící se maskovat stopy pláče a když vzhlédnu, setkám se se svým odrazem v zrcadle. Když to udělám, když si vyberu jednoho z nich, budu schopná pohlédnout sama sobě ještě někdy do očí?  Pravděpodobně ne, protože se ze mě stane monstrum.  

"Ray?" Dolehne ke mně Zaynův hlas.

V rychlosti si osuším obličej a zamířím zpět do ložnice. Když mě spatří, koutky jeho úst se roztáhnou do zářivého úsměvu. Upřímného, vřelého a láskyplného úsměvu, který jsem na něm nikdy předtím neviděla.

Tvrdili, že ho nemůžu změnit, že vždycky zůstane takový, jaký je, protože je to zkrátka jeho přirozenost, ale opak byl pravdou. Tohle nebyl ten Zayn, který mě unesl, bil a znásilnil. Tohle byl muž, kterého bych byla schopná milovat a za kterým bych šla až na konec světa s pocitem, že jsem v bezpečí.  

Natáhne ruce mým směrem a mé nohy se dají automaticky do pohybu. Uchopí mě za boky a zdvihne do svého klína, smazávající tak nemalý výškový rozdíl, vládnoucí mezi námi. "Dovolíš mi alespoň jedinkrát, probudit se vedle tebe?" Zašeptá a opře své čelo o to mé, pohledem se vpíjející do mých očí. "Možná." Odpovím a bezděčně mu omotám ruce kolem krku, užívající si jeho přítomnost. Jednu ruku přesune k mé tváři, zatímco druhá nadále spočívá na mých bedrech, tisknoucí mě k jeho vypracované hrudi. Dotýká se mě něžně, váhavě s až přehnanou opatrností o které jsem netušila, že je jí vůbec schopen.  

Déle už to nevydržím, potřebuji ho. Překonám onu sotva znatelnou vzdálenost a spojím naše rty v naléhavém polibku, který mi náruživě oplatí. Jeho horké rty jsou pro mě v tu chvíli středem vesmíru, nedokáži vnímat nic jiného a především NECHCI vnímat nic jiného. Zapletu prsty do jeho havraních vlasů a unášena neopsatelným pocitem, který pohlcuje celé mé tělo, přestávám přemýšlet nad věcmi, tížícími moji mysl.  

"Co si vybereš, lásku, nebo přátelství?" Rozezní se mi v hlavě Edův hlas.  

Lehce zkousne můj spodní ret a vynutí si tím mé slastné vzdychy. Cítím jeho vzrušení a ona skutečnost, že po mě touží stejně, jako já po něm, mi na tváři vyloudí spokojený úsměv. Má dlaň spočine na jeho nahé hrudi, což ho donutí zalapat po dechu. Každičký sval v jeho těle se napne a než si stihnu uvědomit, co se děje, ležím přitisknutá k matraci, zatímco Zaynovo tělo se tyčí nade mnou. Rozpojí naše rty a lehce mě políbí na čelo.

"Vezmi si mě." Špitne.  

Překvapeně zamrkám a zmateně mu pohlédnu do očí. "Co-cože?" Vykoktám nevěřícně. "Vezmi si mě." Zopakuje svoji žádost a ve tváři se mu mihne stín obav.  

Vyjeveně na něj hledím, neschopná jakéhokoli slova. Nikdy by mě nenapadlo, že od něco takového uslyším. Zayn byl hráč a nezáleželo na tom, jestli to byl poker, nebo hra o dívčí srdce, vždy vyhrál a to mu k uspokojení stačilo. Dostal to, co chtěl, dostal mě a já se v hloubi duše obávala, že nebude trvat dlouho a vymění mě.  

Mé mlčení ho dohání k šílenství, odrážející se v jeho posmutnělých očích. Jazykem si přejede po spodním rtu a za doprovodu hlasitého povzdechnutí vstane z postele. V rychlosti si natáhne boxerky a zamíří k vystavěnému šatníku, ve kterém se několik dlouhých, tíživých minut přehrabuje. Váhavě se posadím a spustím nohy na chladnou, dřevěnou podlahu, nespouštějící z něj zrak. 

"Myslím, že správně se to dělá takhle." Pronese a vrátí se zpět k posteli. Když přede mnou poklekne, dech se mi zadrhne v plicích, zatímco má mysl není schopná pochopit, co přesně se tu právě děje. "Vezmeš si mě?" Opustí ona otázka jeho ústa a způsobí zaškobrtnutí pravidelného, leč zběsilého tlukotu mého srdce.  

Nezmůžu se na nic víc, než na chabé přikývnutí, které mu ovšem stačí. Šťastně se rozesměje a stáhne si mě do náruče, šeptající mi do ucha ona dvě slova, která mi způsobí příjemný, hřejivý pocit. "Miuju tě."  

Od malička jsem byla zvyklá na luxus. Celý svůj život jsem prožila v obklopení přepychu a měla cokoli, na co jsem ukázala. Přesto mi Zaynův zásnubní prsten vyrazil dech. Precizní práce dozajista vysoce kvalifikovaných zlatníků za deseti tisíce dolarů. Bílé zlato, osázené jedním dvaceti karátovým a mnoha menšími diamanty, by uchvátilo každou dívku.  

"Slečno Rylence?"  

Vzhlédnu od svého levého prsteníčku a pohlédnu ke dveřím, ve kterých postává Angela se zářivým úsměvem na tváři. "Můžeš dál." Kývnu hlavu a úsměv ji oplatím. Zavře za sebou dveře a s několik taškami zamíří k pohovce, na které sedím. "Věděla jsem, že budete potřebovat hygienické potřeby, tak jsem zajela na nákup a neodolala jsem." Sáhne do jedné z objemnějších tašek a vytáhne večerní šaty v královské modři.  

Nadýchaná, vrstvená sukně končí přibližně u kolen a korzet pokrývají drobné kamínky, tvořící spletité ornamenty. "Jsou nádherné." Vydechnu a věnuji Angele vděčný úsměv, natahujíci se po hodvábné sukni šatů. "A tady něco do budoucna." Mrkne na mě a položí na konferenční stolek katalog svatebních šatů.  

Nijak se nepozastavuji nad onou skutečností, že už se k ní donesla zpráva o mém a Zaynově zasnoubení, tahle hospodyně ví zkrátka o všem. "Děkuji." Pousměji se a odložím šaty. "Oh, málem bych zapomněla na to nejdůležitější, doufám, že jste zatím vystačila." Podá mi balení tampónů.  

Věnuji ji nechápavý pohled. "Ale já, um-" Našpulím pusu. "Nemám své dny." Pokrčím rameny. Angela se zamračí a zamyslí se. "Jsem si jistá, že jsem počítala správně slečno. Za tu dobu, co tu bydlíte jsem se nikdy nezmýlila a vždy vám vše obstarala přesně včas." Namítne, jako by se na sebe zlobila za svůj neúspěch.

"Nic se přeci neděje." Chlácholím ji. "Jste si tím jistá?" Netuším, na co naráží. "Ano?" Pronesu opatrně se skrytou otázkou. Nechápu, co by mělo být v nepořádku. "Je to už dlouho co jste na posledy-" Odmlčí se. "Však víte." Přikývnu a zamyslím se. "Možná by jste měla zajít k doktorovi slečno, máte toho spoustu za sebou. Stres, ta nehoda, ztráta paměti a spousty dalšího." Povzdechnu. "Dobře, jak myslíš." 

♦ Netuším, co říct, snad jen, líbí? Na rovinu říkám, že už mám konec naplánovaný a do detailu vím, jak tahle povídka skončí :) A dopředu varuji...eh ne, žádne spojlery! :D :D :D :3