Nedělej to // Yzomandias (Dokončeno)

44.

Pohled Jakuba

Sedím ve studiu a usmívám se do telefonu. Na mojí storku k Agátiným narozeninám mi odpověděla, že děkuje. I když to byla naprostá blbost, udělalo mi to strašnou radost. ,,Co se tak tlemíš." kecne ke mně na gauč Dominik a šťouchne do mě loktem. Před jeho ksicht strčím telefon. Očima zaostří na displej. ,,No vidíš." jemně do mě znovu strčí s úsměvem na tváři. Do studia vrazí Radek s Pepou. ,,Čau hoši." řekne Radek a poplácá Nika po rameni. ,,Čau." pozdraví Hasák a naleje si nějakou limču, co tu je snad už půl roku. ,,Nazdar." sborově pozdravím s Nikem. ,,Tak co, jak to dneska jde?" Radek se posadí k nám na gauč.  Ihned mu ukážu zprávu, kterou jsem před chvilkou ukazoval Nikovi. ,,Frajer." Radek mi ukáže palce nahoru a začne zapínat telku, abychom si mohli něco zahrát. Pepa si sedne na křeslo vedle gauče, vytáhne telefon z kapsy a začne na něm něco dělat. ,,Co si zahrajeme?" Nik mykne rameny. ,,Třeba tohle." ukáže ukazováčkem na obal hry a Radek hru spustí. ,,No nic, tak se tu zatím mějte, já musím za Tomem do kanclu." zvednu se z gauče, všichni mi sborově odpoví a já se vydám pryč. Jakmile vyjdu ven, ovane mě podzimní studený vítr, svojí bundu si zapnu až ke krku a ruce si strčím hlouběji do kapes. 

Jakmile dorazím do kanclu, Tom sedí s kapucí na hlavě za notebookem a hrabe se zase v papírech. ,,Nazdar." přijdu k němu a sednu si vedle něj. ,,Čau." pozdraví, ale moc mě stejně nevnímá a dál hledá v papírech. ,,Ahoj." ozve se od gauče. Jakmile zvednu hlavu, zjistím, že tam sedí naše mamina Nella s pořádným bachorem. ,,Soráč, nevšiml jsem si tě." jenom mávne rukou. ,,Tak co, kdy nám vyprdneš nového člena Milion+, mám už připravovat vstupní smlouvu?" začnu si z ní utahovat. Hodí po mně smrtící pohled, ale vzápětí se začne smát. ,,Už brzo, doufám, že se jako strejda budeš chovat líp, než jako přítel." neodpustí si jízlivou poznámku. Protočím nad tím očima, i když mě to pořádně bodlo u srdce a začnu pomáhat Tomášovi, kterej si nevěděl rady s nějakými věcmi ohledně objednávek.

-------------------- 

V době oběda se všichni i s Radkem, Nikem a Pepou vydáme do Caffetterie. Nik zase očumoval holky, jako vždy, Nella a Tomáš si povídali a Pepa s Radkem probírali Pepovo nové album, na kterém pracovali. Já jsem je nevnímal, čuměl jsem do telefonu na stories lidí které sleduji. Dokonce jsem si ani nevšiml, že mi servírka přinesla jídlo. ,,Halo, vnímáš?" píchne do mě Nik prstem. Mobil vypnu a schovám ho do kapsy. ,,Jo, jasně." vezmu do rukou příbor a začnu jíst. Všichni byli zapálení do konverzace, jediný já jsem mlčel a hypnotizoval svoje jídlo. Jakmile jsme všichni dojedli, zaplatili a objevili se před restaurací, Nella s Tomem nám oznámí, že jedou za Agátou. Jakmile vysloví její jméno, moje tělo se zachvěje. ,,Tak jí pozdravujte." vzkáže Pepa. ,,Jo ode mě taky." přidá se Nik a Radek souhlasí. Nella i Tomáš se podívají na mě, jestli něco řeknu. Otočím se a rozejdu se beze slova pryč. Nemůžu jen tak po někom nechat poslal přání k narozkám nebo nějaký pozdrav, chci jí to říct sám, ale nemůžu. Nedokážu jí vidět na živo, aniž bych neměl nutkání jí dát pusu a vím moc dobře, že by to skvěle rozhodně nedopadlo. 

Courám se poloprázdnou ulicí až ke studiu, kde kecnu na gauč, před televizi a začnu hrát jednu z her. Do pár minut přijde Radek s Pepou a zalezou si do nahrávací místnosti, kde začnou makat na další Pepovo písničce. Na nic se mě neptali, díky bohu. Za to jsem byl rád, nechci nikomu vysvětlovat co mě sere, i když je jim to jasný. U her prosedím několik hodin. Už i Radek a Pepa odešli, takže jsem tu seděl sám. Jakmile mi můj telefon ukazoval skoro dvě ráno, zamknu za sebou dveře studia a vydám se studenou noční ulicí domu. Jakmile dorazím do bytu, je tu jako každý den strašně prázdno a hrozný bordel. Nemám náladu na to uklízet a proto si lehnu na gauč, přetáhnu přes sebe peřinu a zapnu si televizi. Poslední dny spím na gauči, už ani nemám sílu vyjít schody a lehnout do postele, i když nahoru chodím alespoň pro čisté oblečení. Takhle smutnej a zklamanej jsem sám ze sebe snad v životě nebyl. Vždycky bych každej ukončenej vztah přešel a nepřemýšlel bych nad tím, ale tentokrát to bylo jiný. Tentokrát mě to zasáhlo, hodně a bolestivě, ale můžu si za to sám, jsem dement. Nechal jsem odejít někoho, koho jsem měl a mám fakt rád. Už mi šanci nedá, vím to. Zničil jsem jí, zničil jsem sám sebe, protože jsme se k sobě hodili, rozuměli jsme si, byli jsme jako Jin a Jang nebo Pat a Mat, já vím, blbý přirovnání, ale každej ví, kde je ta pointa. Přikreju si hlavu peřinou, do očí se mi nahrnou slzy. Opět se ten silnej, výbušnej a někdy protivnej Jakub rozbrečí jako malé děcko, které upadlo na zem. Nikdo by to do mě neřekl co? Ale i já mám city, i když to někdy nedávám najevo.