Different Way For Looking

E P I L O G

O rok později

Vzala jsem si pruhované tričko, které bylo v poslední době jedno z mých nejoblíbenějších, a naskládala ho do svého kufru.
Za ten rok se toho stalo tolik, že bych to s těží mohla popsat slovy.
Abby otěhotněla s nějakým klukem na záchodech v nočním klubu- teda podle toho, co jsem slyšela, protože my dvě se spolu stále nebavíme. I když se na ní už ani já ani Cameron nezlobíme mám pocit jako bychom si už neměly, co říct. Obě jsem se příliš změnili na to, abychom našly společnou řeč.

Niall a Harry- no, u nich se vlastně ani moc nezměnilo. Pořad jsou stejně zamilovaní a pořad jim to nádherně klape- teda alespoň si ani jeden z nich nikdy nestěžoval. 

Cameron svůj slib doopravdy dodržel. Volal mi a psal jak jen to bylo možné.
To já jsem poslední asi tři týdny odepisovala až příliš stroze a vyhýbala se všem jeho telefonátům.
Cítila jsem totiž, jak se naše pouto mezi námi pomalu trhá.
Začínala jsem si uvědomovat, že ani milión zpráv nenahradí hodinu strávenou v tváří v tvář.
Věděla jsem přesně, co je na konci téhle cesty. Proto jsem se musela rozhodnout.
Buď s Cameron přeruším veškerý kontakt a začnu žít nový život na univerzitě. Bez něj a jeho úžasných očích. Bez něj a jeho dokonalého úsměvu. Bez něj a všech vzpomínek na něj. A nebo se sbalím a pojedu studovat medicínu do Los Angeles.

 Za ním.

A já právě teď pobíhám po pokoji a snažím se najít svůj pas, který jsem si včera nachystala bohužel jsem do rána zapomněla kam.
,,Sakra" zaklela jsem, když jsem už vážně nevěděla, kde by mohl můj pas být.
Přišla jsem k lince, kde jsem měla připravenou svou ranní kávu, kterou jsem si v poslední době opravdu oblíbila.
Vzala jsem si hrnek a dlouze se napila, skoro jsem se zakuckala kávou, když jsem si všimla pasu jenž ležel na jedné z poliček.

,,A mám tě" zaradovala jsem se a strčila si ho do mého příručního zavazadla. Kufr jsem pomalu zavřela a pak se zhluboka nadechla a zase vydechla. Můj pohled sjel na zarámovanou fotku mě a Camerona. 

Byli jsme tam tak šťastní. Já byla zavěšená rukami za jeho krk a vzhůru nohama jsem se dívala do objektivu, smála jsem tam tak upřímně a opravdově. Cameron mě držel kolem pasu, abych nespadla a taky se smál. Byli jsme na té fotce opravdu šťastní nad čím jsem se pousmála a schovala tu fotku ještě k ostatním věcem do kufru.

Vzala jsem kufr a dovlekla jsem ho až ke dveřím. Nazula si boty a potom stiskla kliku ve své rozechvělé ruce.

Co když to nebude takové jaké jsem si představovala?

Co když na mě Cameron už dávno nečeká?

Zvládnu se kvůli klukovi vzdát všeho, co je tady?

Obejme mě stejně pevně jako předtím?

Budou mi stále chutnat jeho rty?

Roztřesou se mi zase kolena při každém jeho úsměvu?

Pevně jsem drtila kliku ve své ruce a můj mozek pracoval na plné obrátky. Až teď se dostavily veškeré pochyby. Bála jsem se té změny tak moc, že mi zničehonic začaly po tváři téct slzy. Brečela jsem až mé vzlyky otřásaly celým mým tělem.

Bála jsem se otevřít ty dveře a vykročit. A zároveň jsem na nic nebyla nikdy připravenější.

Sevřela jsem kliku ještě pevněji až mi zbělaly klouby na ruce.

Mám jít nebo zůstat?

.

.

.

The End