𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(７) Ticho

Ticho. Dalo by se ticho nazvat nezvukem? Mnoho bytostí v něm nalezne klid, uvolnění, čas na přemýšlení. Nervy se uklidní, napětí pomine, plíce nasají nový vzduch. Nemůže být nic lepšího. Oproti němu existuje i dusivé ticho, každé bouchnutí srdce je slyšitelné, dech hlasitý. Nejtíživější bývá mezi dvěma lidmi, kteří si toho mají spoustu co říct, ale mluvit se bojí, je to ohlušující ticho, jenž drásá nervy, zmenšuje plíce, motá hlavu. Ubíjí.

Nastalo ráno, oba se probudili, každý spal na druhé straně místnosti. Hermioně přišla zpráva, má se dostavit na americké ministerstvo kouzel i se svým společníkem, jak ho ve zprávě nazvali. Přejel jí mráz po zádech, očekávala problémy od ministerstva, protože akce skončila fiaskem, když se během ní Draco vážně zranil. Přejela ho nepříjemným pohledem, zrovna když se nedíval. Malfoy se jí již od dětství stále nějakým způsobem pletl do života, ať už to bylo během školy, války nebo po smrti Rona. Dokonce i kolem její dcery se neustále ochomýtal jeho syn.

Pověděla mu neutrálně o zprávě z ministerstva, nálada se nesla ve stejném duchu jako tomu bylo včera večer.

„Jak je na tom tvé zranění?" zeptala se s trošku větším zájmem, když stála nad ním a pozorovala ho sedícího na lavici v předsíni, jak si líně nasazuje kotníkové boty. Ve skutečnosti se spíše snažil pomaleji a opatrněji pohybovat, i když zranění bylo zhojené, stále ho krapet pociťoval.

„Mohu cestovat," rovnou potvrdil s mírným úšklebkem, předpokládal, že její zájem byl čistě praktický. Povšiml si, že si Hermiona vyčarovala z vlasů úhledný drdol s vínovou mašlí spletenou ve vlasech, snažila se udělat v zahraničí dobrý dojem. Přestal si ji raději prohlížet a natáhl ruku, aby je mohla přemístit.

Nacházeli se v hlavním městě Washington D. C. na východním pobřeží Severní Ameriky, kde nechybělo spoustu rozlehlých parků se začarovanými zákoutími, jenž bývají očím běžných smrtelníků neviditelná. Rozvířilo se listopadové listí pod korunami vysokých stromů a svištivý zvuk přenesl dva kouzelníky na tmavou trávu. Rozešli se parkem vstříc budově, přes kterou se dostanou na ministerstvo. Draco však během chůze po prašné cestičce parkem odběhl na trávu za hnědou oprýskanou lavičku, Hermiona se otočila za ním, „co to děláš?" zamračila se na něj, nemohla si pomoc, ale začínal ji vytáčet. Draco došel k vysokým květinám, spíše se jednalo o vysokou keřovitou bylinu rostoucí v trsech v tomto úseku parku. Dotkl se zlatavých květů s podlouhlými okvětními lístky, „zlatobýl," řekl jen, Hermiona popošla k němu, ať už proti němu cítila jakoukoliv zášť, byla příliš zvídavá bytost na to, aby nezaujal její pozornost.

„Tenhle druh u nás snad ani neroste, je kanadský a docela vzácný," vysvětlil svoji fascinaci a proč se odtrhl ze společné cesty.

„Nechápu, že roste ještě teď," zamračil se, když si sebral pár zlatavých květinek a uložil do kapsy od saka. Připadali si znovu jako studenti v Bradavicích při hodinách bylinkářství, alespoň Hermionou projela vlna nostalgie, „sháněl si jej do lektvarů?" předpokládala. Draco přikývl, „prý s dalšími příměsi dokáže dobře rozpouštět kameny, sílu lektvaru může ovlivnit právě tato bylina, záleží však na druhu, který je použit, jen jsem ještě nevyzkoušel všechny možnosti," vysvětlil a pak zase na chvíli pocítili napětí mezi nimi, „ano, už můžeme jít," zakroutil Draco nenápadně očima, aby utnul narůstající atmosféru.

Při vstupu do amerického ministerstva kouzel Draco polohlasně sykl a poškrábal se přes kabát na levém předloktí, Hermiona jen pozdvihla jedna obočí a Draco zakroutil hlavou, „nic," šeptl. Uvnitř se jich ujali pracovníci ministerstva, všichni došli až do vzdálených zadních prostor, „paní Diana Goldsteinová vás očekává, Hermiono Grangerová, musím ale upozornit, že bychom si přáli, abyste před vstupem odevzdali své hůlky," upozornil ji úředník a natáhl se před ni s otevřenou krabičkou akorát tak velkou pro kouzelnické hůlky. Hermiona neochotně hůlku odevzdala, stejně tak Draco.