𝔸𝕝𝕔𝕙𝕪𝕞𝕚𝕖 ｢Dramione 40+｣

(９) Žárlivost

Žárlivost. Ničivá a bolestivá síla. Donutí nás představovat si nepravdivé až fantaskní události. Liší se u mužů a žen, přičemž žena se obává psychického oddálení milovaného, muž má naopak strach z fyzického aktu své ženy s jiným. Ona žárlivost se však nemusí týkat pouze lásky, ale i kamarádství, práce nebo dovedností, toužíme po něčem, co patří někomu jinému. Každý se rodíme s přidělenými vlastnostmi, povahou i mírou žárlivosti a Draco Malfoy ač mohl mít od rodičů cokoliv, na co si ukázal, přesto žárlil na černovlasého chlapce, který měl přesně to, po čem Draco toužil.

„Nemůžeš čekat, že něčemu takovému opravdu uvěřím, Draco," řekla mu vyčítavě, tohle ji prostě nedávalo logiku a ona byla ženou, která potřebuje znát logické důvody. On jen zakroutil hlavou, samozřejmě že v to ani nedoufal, vlastně si připadal dost směšně, „já si to taky nikdy nepřiznal, to až dnes jsem něčemu plně porozuměl, když jsem dokázal vyvolat patrona," svěsil ruce zase podél těla a stáhl si vlasy z čela. Hermiona měla stále na jazyku tu stejnou otázku jako předtím, „ráda bych se přemístila, ale raději bych to udělala venku," odpověděla místo toho, musela odsud zmizet.

„Já ti přeci bránit nebudu," řekl Draco umírněně a krapet naštvaně, otočil se na patě a líně se rozešel zpátky do kuchyně, aby mohl dopít láhev vína, kterou rozpili. Hermiona se zamračila, to ji jen tak nechá jít?

„A nezapomeň," zavolala na něj, ale Draco už zmizel za dveřmi kuchyně, zlostně se rozhlédla kolem sebe po sloupech v chodbě, pak zatřásla hlavou a ještě se rozešla za ním do kuchyně, „a nezapomeň poslat sovu s dopisem svému synovi, aby si dobře rozmyslel, co zamýšlí s mojí dcerou, jestli se jí něco stane, půjde to na tvoji hlavu," nadala mu mezi dveřmi kuchyně. „Scorpius?" zamručel, když si nalíval víno, „omlouvám se za něj, ale nemohu mu jen tak říct, aby přestal Rose milovat, je to tvoje dcera," řekl hrubě. Hermiona zkoprněla, měla by už doopravdy odejít, ale místo toho došla zpátky k ponku, protože Draco se na ni ani nepodíval, nezajímala ho.

„Slyšíš se vůbec? Vy Malfoyové způsobujete jenom problémy a já si nepřeji, aby Scorpius do něčeho Rose uvrtal," položila ruku na ponk a on jen nezúčastněně zamručel, „teď už půjdu," oznámila mu už poněkolikáté.

„Jen běž," zamumlal a napil se. Uvnitř ho hlodalo vědomí, že Hermiona má pravdu. Rovněž neviděl důvod, proč by se jeho syn měl trápit s její dcerou, promluví si s ním hned, jak přijede na vánoční svátky.

„Přestaň mě takhle ignorovat," zavrčela na něj, co opravdu nenáviděla, byla ignorace. Snad by byla raději, aby se vrátili ke klasickému hádání jako tehdy ve škole, mohla mu říct, co chtěla, klidně i proměnit ve fretku! Draco se zamračil a podíval se na ni s opravdu otráveným a nechápavým výrazem, „co ode mě chceš? Vždyť můžeš odejít, v tomhle domě tě nedržím!"

„Tak proč si mě sem původně pozval?" vytahovala zase tu starou otázku z minula. Draco zhluboka vydechl, stiskl čelist a zase uvolnil, „předpokládám, že ze stejného důvodu z jakého jsi přišla," polkl. Hermiona se krapet stáhla, „zvracela jsem," uhnula pohledem.

„Ok," zdvihl udiveně obočí, tohle přesně nečekal. On tedy aspoň rozhodně nezvracel. Hermioně se roztřásla ruka, v tomhle stavu by se určitě neměla přemisťovat, pomyslel si Draco a v duchu si nadal, že ji chtěl nechat tak lehkovážně odejít, na tohle kouzlo musí být dostatečně soustředěná a střízlivá.

„Asi jsem přišla, protože mi je lépe dokonce i v místnosti s tebou a mozkomorem, než zůstávat samotná v tom domě," kousla si do rtu, tohle mu původně přiznat vůbec nechtěla. Draco pootevřel ústa, výraz jeho pevného obličeje se uvolnil, „to proto jsi mě na ministerstvu chytila za ruku?" potřeboval se zeptat.