Ztracený poklad

Kapitola V

Nakonec baron uznal své pochybení, omluvil se Vidě a zahanbeně se vrátil ke své práci. Rusalka se nad ním smilovala, oznámila, že vlastně těhotná není, a slíbila, že si vše nechá pro sebe, pokud však takto neodkopne jinou dívku, na postavení nezáleže.

Následně byli hosté zavedeni do pokoje pro hosty, kde jim byla vystrojena malá hostina. Tu měl na svědomí též baron. Snad aby si zařídil jejich mlčenlivost.

„Kde vlastně Píšťalička vězí?" zajímala se Vida a nacpala si do pusy celé křepelčí stehýnko.

Deran se krátce pozastavil nad jejím apetitem, ale nakonec se soustředil hlavně na otázku. „Velitelka výpravy za osvobozením letního sídla od nahněvaný rusalky je ona, takže za králem byla puštěna jen ona. Pořád trvala na tom, že jen král ví, kde najít ten její poklad a tak," pokrčil rameny.

„A ty víš, co je to za poklad?" pustila se do křidýlka. Vel seděl kousek od nich a pochutnával si na myši.

„Ne, neřekla mi to. Ani jsem se moc neptal. Je to konec konců její věc. Ona je zákazník. Já se jen starám o to, aby nepřišla k úhoně," pokrčil rameny.

„Zadarmo?"

„Ne. Vždyť ti to přece řekla. Platí mi v naturáliích," povytáhl obočí.

„A proto ti ještě ani jednou nezaplatila," pohlédla na něj vědoucně.

Deran ji probodl pohledem.

„Nedívej se na mě tak. Je mi to úplně jasné. Hlídáš ji, protože se ti líbí, je to tak?"

Vilenic přestal jíst. „A na to jsi přišla jak?"

Rusalka začala počítat na prstech. „Jsi členem strážcovské gildy. Ochranu lidí berete jako zakázku. Služba za peníze. A tady jsi ty a krásná sympatická dívka, kterou chráníš zadarmo."

Odmávl její tezi a raději se zakousnul do jáhlové placky. „Je to třeštiprdlo, to je ten důvod," pravil nakonec. „A blázen. Je po válce. Venku se to hemží vším možným a ona se rozhodne vydat se do světa hledat nějakej hloupej poklad. Kdybych se sebral a odtáhl ji domů, vydala by se na cestu znova. Znám tyhle umanutý holky. A ještě když jsou ke všemu trubadúry. Nemohl jsem ji přece nechat."

Kývla. „Takže se ti nelíbí? Nezdá se ti hezká?"

Povzdychl si. „Je hezká. Samozřejmě je hezká, ale líbí se mi spousta žen. I ty jsi moc hezká," prohlásil a Vidiny růžové tváře nabraly nachovější odstín.

Tou větou ji naprosto odzbrojil! Raději se zase zahleděla do svého talíře.

Deranovy a Velovy pohledy se střetly. „Dobře zahráno," vyčetl bojovník z očí svého přítele.

O chvíli později se otevřely dveře a do místnosti vešla Píšťalička. Její veselá nálada byla ta tam a ona se ploužila jako hromádka neštěstí.

Vida překvapeně vzhlédla. „Co se stalo?"

Trubadúra se ztěžka posadila a začala pomalu uzobávat večeři.

„Jeho Výsost neví, kde poklad je?" prohodil Deran a sám nevěřil, že pokládá takovou otázku.

Zavrtěla hlavou. „Ne. Nemám žádné vodítko. Nevím, kde pokračovat." Pak se pousmála a vzhlédla. Nebyl to však veselý úsměv. „Odměnil mě ale hromadou peněz za slib, že nebudeme aféru rozmazávat. Můžu ti zaplatit tvoje služby, Derane."

„Hm," zabručel vilenic. „Takže to vzdáváš a vracíš se zpátky?" prohodil nakonec, aniž by odtrhnul oči od jídla.

Dívka němě kývla.