Ztracený poklad

Kapitola IV

„To je ale sprosťák!" zvolala pohoršeně Píšťalička.

„Že ano!" kývla rusalka, mačkajíc v pěstech svou žlutou sukýnku.

„Myslela jsem si to. Urozený, nebo ne, na takové by si měl člověk dávat pozor," souhlasila trubadúra.

Dveře za nimi se náhle rozrazily. Do místnosti vletěl Vel a hned za ním Deran - ten tedy vletěl jen obrazně. „Kdo že je sprosťák a proč jsi nezůstala za těma dveřma?" spustil svoji vyřídilku a mluvil dál, dokud si nevšiml růžovovlasé dívky se špičatýma ušima a narudlou pokožkou. „Rusalka?" ukázal na ni překvapeně.

„Rusalka," odvětila Píšťalička a přistoupila až k vilenicovi. „A neukazuj, není to slušné," šťouchla palcem do toho jeho.

Deran spustil ruku podél boku. „Moje otázka zůstává."

Trubadúra udělala veselou piruetu. „Nezůstala jsem za nimi, protože by trvalo věčnost, než bys našel vchod. A jakožto minstrela jsem přirozeně zvědavá," vysvětlila, jako by se nechumelilo.

„Zvědavost zabila kočku," probodl ji pohledem. Jeho oči poté zaměstnal dravec sedící na křesle a ta rusalka, která ho drbala na hlavě.

„Vel ji má taky rád," zazubila se Píšťalička.

Rusalka vzhlédla k vilenicovi a provedla roztomilé pukrle. „Jsem Vida," představila se. „A rozhodně nejsem povětrnice."

***

Obě dívky se na přeskáčku daly do vysvětlování té nešťastné situace a Deran je musel umravňovat, protože mluvily tak zmatečně, že jim nerozuměl. Nakonec se tedy ujala slova Píšťalička, protože Vida usoudila, že příběh z úst barda vyzní přesně tak, jak by měl. Deran toho názoru nebyl. Seděl na kanapi s jednou ruku přehozenou přes opěradlo a druhou netrpělivě poklepával prsty o područku.

„I žila jednou jedna rusalka, Vida se jmenovala. Les a potůček byly její život, ale jednoho dne se vše změnilo. Pohledný muž byl zrovna na lovu, když se mu splašil kůň a on ze sedla vypadl. Polekané zvíře dalo se na úprk a lovec v bolestných křečích úpěl a úpěl sám.

Jeho bolestné sténání přivolalo rusalku. Drobná dívenka se prve bála, ale poznala, že muž byl bezbranný a hlavně v bolestech. Potřeboval její pomoc. I přiklekla k němu a odhrnula mu vlasy z tváře. Srdce jí vynechalo jeden úder, když si uvědomila, jak pohledný je.

Anděl, pronesl jeho hlas.

Vida se usmála a zavrtěla hlavou. Jen rusalka, pane, hlesla a dotkla se jeho zraněné nohy. Magie zajiskřila a úd byl jako nový.

Muž si dívku vysadil na koně a společně spolu odjeli na zámek a na jeho letní sídlo, kde... Nech si to vzdychání, vilenici!"

„Nevzdychal bych, kdyby to nebylo tak dlouhý," namítl. „Tenhle epos se dal shrnout jednou větou. A mimochodem ti tam hapruje jedna věc. Jak ji mohl vysadit na koně, když mu ten kůň utekl? Přestaň si vymýšlet zbytečný detaily a řekněte mi laskavě už, proč si tady slečna rusalka hraje na povětrnici," přesunuly se jeho oči vědoucně k Vidě.

Ta se začervenala a spojila ruce za zády. „Protože mě obelhal. Přivezl mě sem, aby se pobavil, chlívák jeden. Někde zaslechl, že s rusalkami je to lepší než s lidmi a musel to mermomocí vyzkoušet, když jsem se mu naskytla. Tu nohu jsem mu opravdu vyléčila, ale když nad tím tak zpětně přemýšlím, měla jsem mu zlomit i tu druhou," shrnula, přičemž tichounce dodala: „I tu mezi nimi."

„To vůbec nebylo poetické," nafoukla tváře Píšťalička.

„Ale bylo to rychlý a svůj účel to splnilo," odvětil Deran a znovu si povzdychl. „Co ale teď uděláme? Peníze dostaneš jen za hlavu povětrnice. Žádná tu ale není a Vida ti tu svou určitě nedá."