Ztracený poklad

Kapitola II

„Myslel jsem, že jsi říkala, že nevíš, kde ten tvůj poklad hledat, minstrelo."

Byl večer a bojovník s bardkou seděli u ohně. Nad ním v malém kotlíku bublala polévka a dráždila dívčin nos tak moc, až jí zakručelo v břiše, což Deran přešel bez povšimnutí. Více ho zajímalo, jak je možné, že Píšťalička najednou ví, kudy jít.

„Nevím, kde ten poklad je, ale v Ratislavi bych mohla najít odpověď," osvětlila mu.

„Máš v hlavním městě nějakého informátora?" povytáhl obočí, nahnul se nad kotlík a obsah promíchal. Pokynul dívce, aby mu podala svou misku, a nandal jí porci.

„Tak nějak," odvětila a raději se pustila do polévky. Šlo o vývar ze sušeného masa a zeleniny a dívce vyhládlo natolik, že pokrm považovala za umělecké dílo.

Po večeři nechal vilenic Píšťaličku umýt nádobí v blízkém potoce a na chvíli tak u ohně osiřel. Stále ji měl však na doslech. „Ta holka toho tají fakt dost," pronesl k Velovi.

Dravec vzlétl z větve, na níž doposud seděl, a přistál vilenici na rameni. A ty s ní stejně jdeš dál.

Deran se pousmál. S Velem byl už tak dlouho, že měl pocit, jako kdyby si navzájem beze slov rozuměli. A tohle si teď určitě musel myslet.

„Neodsuzuj mě, dobře?" uchechtnul se.

„S kým to mluvíš?"

Vilenic si povzdychl. Sice ji slyšel se vracet, ale nemluvil příliš nahlas, aby rozeznala slova. „S Velem," odvětil jednoduše. Mluvíval s ním často. Jiní strážci si z něj často utahovali, že by si měl raději najít ženskou, aby nerozmlouval se zvířaty.

„Aha," zazubila se a usadila se vedle něj. „Nepomlouval jsi mě, že ne?" obrátila se k dravci na vilenicově rameni.

Deran zamrkal. Ta holka prostě začala na Vela mluvit. Pták přešlápl.

„Je určitě milý," pronesla teď pro změnu k bojovníkovi.

„To je," pokrčil volným ramenem, jenže pak se poťouchle usmál. Vel se raději vrátil zpět na strom a Deran se k Píšťaličce nahnul blíže. Vyvalila oči. „Možná je čas na první splátku," nadhodil.

„A-ach, jistě," vypadlo z dívky. „Teď? Tady? Myslela jsem, že v nějakém hostinci by to bylo lepší."

„Teď, tady," odvětil. „Pod širákem je to vždycky nejlepší," dodal.

„D-dobře," kývla. „Tak tedy dobře," zopakovala a postavila se. Roztřesenýma rukama si rozepnula pásek i bavlněný kabát a odtáhla oba cípy. Pod ním měla lněnou košili zastrčenou do kalhot k pasu.

Už jen z tohohle pohledu mohl vilenic usoudit, že se nemela za co stydět. Pomalu se postavil a přistoupil k ní blíž. Víčka měla sevřená, hlavu skloněnou a tělo se jí chvělo. Bála se. To poznal z rukou křečovitě svírajících látku kabátu. Zlehka se nahnul k jejímu uchu.

„Rozmyslel jsem si to," oznámil najednou. „Dneska na to nemám chuť."

Píšťalička otevřela oči a překvapeně zamrkala. Ruce se přestaly třást a napětí těla povolilo. „Jak... Jak chceš," odvětila překvapeně. Rychle se zase zapnula a usadila se k ohni. Nervózně hleděla na plameny.

Deran ji potutelně pozoroval, než si dřepnul k ní a klacíkem urovnal dříví, až zapraskalo. „Proč vlastně Píšťalička, když jsi flétnistka?" začal najednou úplně z jiného soudku.

Ohromeně k němu vzhlédla, ale rychle se změně tématu přizpůsobila. „Začali mi tak říkat v jedné hralovské hospodě. Je tam univerzita, kde jsem studovala hudbu. Přivydělávala jsem si bavením lidí písněmi. Opilým štamgastům se těžko vysvětluje rozdíl mezi flétnou a píšťalkou." Ke konci vyprávění z ní opadla veškerá předchozí nervozita a tvářila se spíš otráveně. Bylo překvapující, jak rychle se dokázala uklidnit. „Chvilku jsem dokonce přemýšlela, že změním nástroj. Přišlo mi nepříjemné je pořád opravovat. Nakonec jsem to ale nechala plavat a Píšťalička se stala mým uměleckým jménem," zazubila se.