Ztracený poklad

Kapitola I

Mořov bylo velké město. Táhlo se od pohoří Nízkých fučav až po jezero Nadno. Takové město znamenalo i mnoho obyvatel, kteří za tak krásného dne, jako byl tento, zaplňovali ulice při svých cestách za prací, nákupy nebo třeba návštěvami.

Píšťalička si vybrala jednu z nejživějších ulic. Položila před sebe na dlažbu svůj fialový čepeček se sojčím pérem a z taštice přes rameno vytáhla flétnu. Když se jí povede zaujmout kolemjdoucí, určitě si do večera vydělá na jeden nocleh v místním hostinci.

Ulicí se rozezněla veselá melodie. Několik lidí zpomalilo svůj krok, aby se ohlédli, jiní zastavili úplně. Někteří z nich se dokonce pohupovali, další podupávali do rytmu. Malá minstrela čiperně poskakovala a tančila a strhávala diváky s sebou.

Jenže ne všichni byli zaujati jen hudbou. Čepeček se pomalu plnil měďáky a do zvuku flétny se ozvaly rychlé kroky. Měďáky zacinkaly hlasitěji.

„Zloděj! Chyťte ho!" vykřikl ženský hlas.

Píšťalička přestala hrát a upřela oči k místu, kde ještě před chvílí ležel její čepeček. „To ne!" Spěšně schovala flétnu a vrhla se do díry v davu, kterou za sebou nechal zloděj. Ještě ho zahlédla, jak zabočuje do jedné z postranních uliček, a pustila se za ním. Dožene ho! Musí ho dohnat!

Proplétala se uličkami a pospíchala za sluchem. Byl rychlý, ale ona měla výdrž. A ta ji dohnala do slepé uličky.

Šoupání podrážek za sebou uslyšela příliš pozdě. Silná ruka ji chytila za zápěstí a zkroutila jí paži za záda. Mladík za ní ji přirazil ke zdi a k hrdlu přiložil dýku.

„Teď mě dobře poslouchej," zasyčel jí hluboký hlas u ucha. „Dej mi svoji tašku a oblečení. Boty taky. Když budeš hodná, nechám tě žít."

Píšťalička vykulila své zelené oči do zdi před sebou a pomalu kývla. Srdce jí vynechalo jeden úder a pak začalo bít jako splašené.

Nad dvojicí zazpíval neznámý pták. Lupič vzhlédl, tlak na Píšťaliččině krku zmizel a ona zaslechla další pohyb.

Obrátila se a přitiskla se zády ke zdi domu. V uličce se objevil další muž. Lupič k němu nyní stál čelem a mířil na něj dýkou. „Co tu chceš? Tohle je můj lup!"

„Úplně se mi nelíbí, co tu vyvádíš, mladej," oznámil vilenic. 

Dívka překvapením vzdychla. Opravdu šlo o vilenice. Vysoká, štíhlá, ale šlachovitá postava, světlá nafialovělá kůže a uši lehce zašpičatělé. Jediné, co dojem potomka vílího klanu rušilo, byla sekera na zádech. 

„Máš teď dvě možnosti. Buď tady hloupě umřít na vykrvácení, nebo tu nechat lup a vzít nohy na ramena," odpočítal na prstech.

Mladík se zamračil a vycenil zuby. Samozřejmě nebyl hloupý. Moc dobře si všiml přívěsku, který se vilenici houpal na krku. Znak Strážcovské gildy. S tou nebylo radno si začínat.

„Dobře," oznámil a obloukem muže oběhl. Lup ale nepustil. Znovu se ozval ptačí zpěv a lupič vykřikl. Čepeček s penězmi se rozsypal po zemi a mladík nevěřícně zíral na svou zakrvácenou ruku. Vilenici se na rameni usadil hnědočerný pták, který pařáty a zobákem připomínal dravce.

„Řekl jsem bez lupu."

***

„Děkuju ti moc za záchranu," pospíchala vedle vilenice Píšťalička. Čepeček měla zase na hlavě a peníze uložené v měšci přivázaném v taštici.

„Udělal jsem to, co by udělal každý," odmávl její slova.

„Vlastně ani ne," pokrčila rameny. „Byl jsi jediný, kdo se tam objevil. Ty a tvůj... ostron?" usmála se na dravce na jeho rameni. Vzpomněla si na hodinu biologie, kde probírali živočichy z vílích lesů. „Nikdo jiný se za mnou nevrl. Jsem Píšťalička."